Na Praděd a zpátky 7.5.-14.5.2016

1. Den Jablonec - Černý Důl, Turnovská bouda
Ujeto: 98 km
Nastoupáno: 2218m
Rozhledny: Petřín nad Jabloncem, Křížek Dobrá Voda, Kopanina, Kozákov, Žalý

Sraz máme s Jardou na Petříně v devět. Vyrážíme směrem zpátky ke mě domů, k rozhledně na Dobré Vodě. Projíždíme přes Rychnov a pak po cyklostezce po hřebeni na Kopaninu. Po silnici na Frýdštejn a Malou Skálu. Kolem Sušek do Koberov. U Suchých Skal potkáváme obrovskou kolonu starých smrdutých motorek. Úplně se v kouři ztrácíme a dusíme. Z Koberov nahoru na Dlouhý a Smrčí a na vrchol Kozákova. Sjezd do Semil. Z kopce naložené kolo jede jako drak. Maximálka 64 km/h. Dál jedeme podél Jizery a do Hrabačova.


Opět po letech se podařilo zorganizovat a uskutečnit zájezd do Vysokých Tater.

Hrstka statečných strávila příjemný týden na Popradském plese. Podmínky byly celkem dobré, tak se podařilo vystoupat na vrchol Rysů, Vysoké a Koprovského štítu. Ti zdatnější sjeli z těchto vrcholků i na lyžích. Jídlo i ubytování bylo super, po tůře na odreagování kulečník a stolní tenis. Při večerním posezení v restauraci došlo i na kytaru.

Nebýt vykloubeného ramene Ferryho a ne zrovna nejlepšího piva Staropramen, tak celý zájezd neměl chybu. Pár fotek v galerii pro připomenutí prožitých okamžiků a pro ty co tam nebyli, možná inspirací. Vysoké Tatry pro nás mají stále svoje kouzlo a tak pevně věřím, že se pochlapíme a zájezd příští rok opět zopakujeme.


Zima nám pomalu končí a s ní i skialpinistická sezona v našich horách. Jako každý rok je vrcholem pro ty co se účastní závodů ve skialpinismu třídenní závod dvojic Bokami Západných Tatier. Letos je to již devátý ročník. Závod nám za ty roky ztěžkl a rozrostl. Oproti prvním ročníkům, kdy startovalo 18 družstev a etapy byly bez limitů, se letos zúčastnilo družstev 103 a limity se rok od roku zostřují. Přibývá i výškových metrů na etapu a tím se celý závod stává více a více věcí spíše pro špičku v tomto sportu. Jelikož se samozřejmě mezi tuto skupinu nepočítám tak se stalo, že jsem minulé dva ročníky nedokončil. Letos jsem měl tedy jediný cíl. Dokončit v limitech. Vyměnil jsem parťáka, čímž jsem se nominoval do role toho, co si to rozhodně nebude užívat. Pavel Antl je výkonostně zhruba o deset minut na závod rychlejší a tak bylo jasné, že bude ten kdo bude čekat. Tak i bylo.


Když volá Petras, znamená to, že mu chybí parťák na nějaký výlet. Tentokrát mu chyběl někdo na skialpy a ledy do Rakouska. A tak se ve čtvrtek ráno probouzím v ojíněném autě do mínus osmi  na parkáči v Enzingerboden.

Dole nebylo moc sněhu, takže jsme cestu na skialpech pod  ledy zavrhli  a vydali se vzhůru sjezdovkou pěšo.

O necelých třista výškových metrů jsou ovšem báječné zimní podmínky a první krok mimo cestu a plné boty mě připomněly zapomenuté návleky v bedně s matrošem. Minulý týden nakydalo půl metru prašanu a my jsme se jím teď způsobem “sněžné prase“, někdy  po kolena, ale častěji po pás, popřípadě po čtyřech prohrabávali dvě hodiny pod stěnu a proklínali nápad jít bez lyží. Jako lehká rozcvička před lezením mi to určitě nepřišlo.


Konečně se příroda umoudřila a začala se alespoň na chvíli chovat podle kalendáře. Jako poslední nastupuji v neděli ráno k Marcelovi do auta, kde už sedí Jana a Dáša.

O něco později pod zataženou oblohou v Rokytnici nazouváme lyže a stoupáme lesem k bufíku na Ručičkách. Vynecháváme obvyklou kombinaci grog+pivo a občerstvujeme se vlastním čajem. Míjíme pár běžkařů a za chvíli stojíme na Zadním Plechu.

Obloha je stále zatažená a stopa ve sjezdu na Krakonošovu snídani je úzká a hluboká. Tam nasadit opět pásy a po dálnici vystoupat na Voseckou boudu. Použijeme nábližku (sice delší, zato horší cesta), ale i tak jsme rádi, když sundaváme lyže před vchodem do boudy. Začíná se vyjasňovat, tak se jdeme schovat před škodlivým zářením.


Jelikož zájezd na ferráty do Dolomit, běžně pořádaný v září, se opět nepodařilo uskutečnit, padlo rozhodnutí navštívit v prodlouženém víkendu oblast Hohe Wand kousek za Vídní v blízkém Rakousku. Do poslední chvíle sledujeme vývoj počasí a původně zamýšlený čtvrteční odjezd posouváme na pátek. Na sobotu již předpověď hlásí ustávání srážek.

Balíme, nakupujeme pivo a pár drobností a kolem 14 hodiny odjíždíme. Mým společníkem je Táňa. Raďas s Kačkou ještě balí a na cestu se vydávají asi 2 hodiny po nás. Již za tmy a za vydatného deště projíždíme rozkopanou Vídní a před 22 hodinou jsme na místě. Kemp pod stěnou je poloprázdný. Naše obavy z návalu se naštěstí nepotvrdily. Prší a tak klábosíme a kolem půlnoci zalézáme do spacáků. Asi 3/4 hodiny po půlnoci přijíždějí Sýkorky a tak jsme kompletní.


Příznivá předpověď počasí na víkend nás vylákala vyrazit do oblasti Oybinu na ferátu Jeptiška (Nonnenfelsen) a Alpský hřeben (Alpiner grat).

Raďas s Kačkou v sobotu 5.9. postupně nabírá mě, Lenku a Dášu a pak už uhání směrem na Petrovice, kde kousek za hranicí se zmíněné cesty nacházejí. Obě jsou blízko a tudíž ideálním cílem na jednodenní výlet.

Zanedlouho již parkujeme za 1 € v obci Kurort Jonsdorf a vyrážíme pod Jeptišku. Necháváme odlézt skupinku před námi a pak už si užíváme hezké partie cesty až pod klíčový převis. I ten však v pohodě zvládáme a pak už si užíváme jako třešničku na dortu závěrečnou lávku na visutých lanech. Na vršku se moc nezdržujeme a sestupujeme k autu, kde dáváme svačinku a sdělujeme si čerstvé zážitky.


Po přehodnocení zdravotního stavu (moje opařená noha a Luďkova bolestivá ostruha na patě) rušíme s kamarády původní plán vyrazit na ferráty do Dolomit a 3.8. odjíždíme do železné Rudy s plánem cyklistických, pěších a inlajnových tůr po nejhezčích koutech Šumavy.

Po noci v kempu u silnice vyrážíme na kolech pod sedlo Špičáku a po žluté stoupáme k Čertovu jezeru. Dále po nově upravené červené k Černému jezeru s odbočkou na Špičák (1202 m). Po červené a modré „šumavské vrstevnici“ pod Velký Ostrý, kde necháme kola a dál stoupáme pěšky na vrchol (1293 m). Na kolech se okolo Černého jezera a přes Špičácké sedlo vracíme do Železné Rudy.

Rychle balíme a odjíždíme směr Srní a odtud na chalupu u Frühaufů, kde se ubytováváme na několik dalších dní.


Vskutku letní počasí nás vylákalo do skal. Po věru dlouhé době. A tak volba padla na Sušky. Tam to znám a na rozlezení akorát. Nebylo to dobré. Jižní orientace celého útvaru zajistila vysokou teplotu i ve stínu. Ve stěně hrůza. Dávám oblíbenou Plesnivou na První věž a pak úprk na Kalich do stínu a chládku. Pár vzpomínek na dávné časy a povzdechnutí, že některé věci už vzhledem k stavu pohybovémho aparátu fakt nedám, Ale jinak příjemná procházka v tom vedru.  Jen doufám, že to letos nebyl můj první a zároveň poslední lezecký počin. Ale abych si to trochu zkomplikoval tak jsem se jel včera projet na Skalu na koloběžce. Máme toho s Blani málo (těch aktivit).  Doporučuji všem. Do kopce záhul, po rovinkách relax. Ale asi jen odpoledne v týdnu. O víkendech to tady musí být mazec.

Tak hurá lidi léto je tady, času málo a aktivit moc.


/ Poslední květnovou sobotu se jel další ročník 106ky. Moc se mi nechtělo, ale musel jsem kvůli Martinovi, který mi slíbil odvetu za loňskou porážku. Navíc můj stále nezhojený  zlomený kotník mi nedovoluje věnovat se naplno jiným sportovním kratochvílím.

Už večer v Týně nad Vltavou mě zaujaly speciální nové mořské kajaky a jejich namakaní  majitelé. V šest ráno po startu vystřelili,  jak kdyby pádlovali jen k prvnímu jezu, a nezvolnili až do cíle. Martin se se mnou z povinnosti držel k přenášení, pak kopnul do vrtule a odjel. Fanda se zase nechtěl bavit, a tak jsem mu odjel já. Zbylých dvanáct hodin jsem strávil pádlováním o samotě.

Na Zvíkov mě to docela bavilo, ale pak jsem začal vadnout. Krize.


V sobotu se konala v Koberovech Cyklopouť Podkozákovským krajem závod o Joudův věčně putovní pohár.

S Marcelem se stavíme na startovní čáru závodu, který má 35 kilometrů a převýšení 700 metrů. Jede se Podkozákovským krajem a samozřejmě nechybí pasáž Kozákovského hřebene. Jede se svižně a tak je za hodinu čtyřicet hotovo a můžeme se věnovat občerstvení a zhodnocení.

Jarda Klápště, jakožto domácí, nás mohutně povzbuzoval na trati a nenechal nás na holičkách ani při zhodnocování (hlavně mně, Máca řídil). Marcel si zaslouží můj obdiv vzhledem k tomu, na jakém kole jel a jak rychle. Velká gratulace a respekt. 


Po roce se opět konal štafetový závod  Muchovman. V rámci závodu je také vypsána kategorie jednotlivců. O tom vyzkoušet si kompletního muchovmana jsem přemýšlel už od vzniku tohoto závodu. Letos jsem měl možnost toto zrealizovat. Naše tradiční štafeta se ze zdravotních důvodů nedala dokupy a tak jsem se na poslední chvíli přihlásil na sólo závod. Počasí bylo hlášeno skvělé a tak jsem neodolal.

V pátek před závodem jsem se jel podívat na skalky na Černostudničním hřebeni, abych získal představu o tom co se vlastně leze a jak. Od Honzy Kuny (hlavní pořadatel), kterého jsem zde potkal, jsem získal základní a velice cenné informace o tom, jak to tu celé probíhá. Další informace o tom co a jak lézt jsem získal od človíčka, který tu trénoval (moc děkuji).


V sobotu se uskutečnil nultý ročník Dejwyho horského běhu v Peci pod Sněžkou. Celá akce byla zorganizována jako memoriál za kamaráda, který zahynul v lavině letos v zimě. Když jsem se o tom dozvěděl, bylo rozhodnuto. Když uběhneš půl maratón na asfaltě, tak proč ne dvacku v  Krkonoších.

V sobotu ráno to sice moc vábně nevypadá, ale jedeme. V deset se prezentuji a stále prší. V půl jedenácté se Krakonoš ustrnul a vypíná sprchu. V deset start.

Celá trasa vede.Parkoviště u lanového parku – Milíře – směr Richterovy boudy – svážná cesta kolem Lesní hory – Zelený důl – Pec p. Sněžkou (občerstvovací stanice) - po zelené Chalupa Na Rozcestí – Výrovka – Richterovy boudy – Modrý důl – cíl u kapličky.


Skialpová sezóna vrcholila a letos měla  dva vrcholy. První Bokami Západních Tater a druhý Tatranský maratón.

První pro mě skončil hned jak začal. Pro závadu na nových botách končíme na prvním kopci, etapu nedokončujeme a závod pro nás končí. Naštěstí mám sebou ještě staré dobré F1 a tak následující etapy absolvujeme alespoň mimo soutěž.

Počasí bylo letos po dva dni katalogové a třetí den až na mlhu také ušel. Alespoň jsem se podíval z blízka, jak běhají a hlavně sjíždí svahy překrásných Roháčů ti nejlepší. Sníh ve sjezdech byl letos vynikající.

Po návratu jen přebalím a jedeme s Blani na pár dní do Tater a v plánu je účast na Tatranském maratónu. Je to závod dvojic a tak mám smůlu.


Před týdnem ještě hnusná, prosincová chumelenice a  zima, ani Velikonoce nezůstaly bez vloček.

A najednou tu byl víkend nový. Sluníčko přálo v předpovědi teplo, tak proč  bychom měli zůstat doma za pecí. Raďas  přišel s nápadem jet na Vodní bránu, tak jsme s Jardou kývli. Sraz v 10 v Dubové u Sýkorek a můžeme jet.

Cestou v autě jsme se dozvěděli, že se ještě možná přidá Fanda s Ivou a Šimíkem. Na parkingu za garážemi v Semilech už bylo docela dost aut, tak jsme na nic nečekali, popadli nádobíčko a vyrazili na ferratu.

Bylo moc příjemně, sluníčko už krásně prohřívalo skálu, lidi se na sebe usmívali a nám to stoupalo hladce nahoru.


Těžké mraky nad Černou horou nevěstí nic dobrého. Lyže pomalu vykrajují stopu ve strmém svahu pokrytém hlubokým sněhem...
Až o pár dní později mi Lenka říká, že jsem si zas musel něco dokázat. Ano. To, že krása Krkonoš nemusí být jen v sluncem zalitých pláních a dalekých rozhledech, že je príma mít kamaráda, na kterého je spolehnutí, a že mi éra kostkovaných bačkor zatím nehrozí...

Podle původního plánu tu měla být s námi, tak jako další kamarádi, kteří z různých příčin nakonec nejeli. Není čemu se divit. Počasí za poslední dny obléklo Krkonoše do pořádného zimního kabátu a ani předpověď na dny příští není zdaleka příznivá.

Je čtvrtek 2.dubna 12h. Na třídenní přechod Krkonoš vyrážím společně s Marcelem. Dobrodružství začíná...


Zatímco oddíloví kolegové vyrazili na ledy, skialpy a běžky, já stále zrakven, jsem byl pozván Pavlem Olejníkem pádlovat na Balt. Moc se mi nechtělo, představa mokrého neoprénu, ledového větru a večerů pod širákem mě ve dvou stupních nad nulou příliš lákavě nezněla.


V sobotu  se odehrál závěrečný závod Českého poháru ve skialpinismu ve Špindlu. Vcelku náročná trať, která závodníky vyhnala 3x na Medvědín, dvakrát sjezdem do Labáku a zase zpět.

Nejlépe trasu zvládl  Michal Štantejský v čase 2:42 hod. Nadělil mi něco přes hodinu. Osobně jsem závod pojal jako zkoušku po čtrnácti dnech marodění, jestli jet na Boky nebo ne.

Dopadlo to tak, že mám věci v autě a za chvíli jedu. Pokud vše dobře dopadne tak se vrátim na otočku a v úterý jedu zpět do Tater s Blani.

Měl jsem v plánu jet  v sobotu 28.3 Tatranský Maratón. Ale nemám parťáka a jelikož je to závod dvojic tak mám smůlu.

 
Copyright © 2007 - 2026 • HK Jizera • všechna práva vyhrazena | Webdesign: JWDesign