/ Poslední květnovou sobotu se jel další ročník 106ky. Moc se mi nechtělo, ale musel jsem kvůli Martinovi, který mi slíbil odvetu za loňskou porážku. Navíc můj stále nezhojený  zlomený kotník mi nedovoluje věnovat se naplno jiným sportovním kratochvílím.

Už večer v Týně nad Vltavou mě zaujaly speciální nové mořské kajaky a jejich namakaní  majitelé. V šest ráno po startu vystřelili,  jak kdyby pádlovali jen k prvnímu jezu, a nezvolnili až do cíle. Martin se se mnou z povinnosti držel k přenášení, pak kopnul do vrtule a odjel. Fanda se zase nechtěl bavit, a tak jsem mu odjel já. Zbylých dvanáct hodin jsem strávil pádlováním o samotě.

Na Zvíkov mě to docela bavilo, ale pak jsem začal vadnout. Krize.

Při  jediné pauze na oběd před Žďákovským mostem přišla průtrž, a tak jsem do sebe docpal promočený chleba, zase zalezl do lodě a ve slejváku a protivětru si to protrpěl někam za hrad Orlík. Na hrázi jsem měl výtah jen sám pro sebe  a bohužel už za pár minut (žádná pauzička) jsem  pádloval Kamýkem. V každé druhé zákrutě foukalo proti. Někdy kolem třetí odpoledne jsem se přetarabil přes poslední přenášení a hodně vlažně se pustil do poslední třicítky. Tou dobou už byli první borci v cíli. Při pohledu na hodinky mi bylo jasné, že šance dostat se na svůj loňský čas mizí s každým stále se zeslabujícím záběrem pádla. Ještě čtyři nebo čtyři a půl hodiny pádlovaní. Největší krizi si prožívám na posledních pěti kilácích. Musím se hodně moc přemlouvat, abych stále pádloval, ale jinak to nejde, protože jinak bych couval. Fouká proti. V cíli vylézám, ale okamžitě se mnou lomcuje zimnice. Jsem prošitej jak chlupatá deka. Můj čas je 13.16, proti času vítěze  8.39. Tak rychle nejezdí motorové čluny. Martin mi dal třičtvrtě hodiny. Pár minut za mnou dojíždí v naprosté pohodě a vysmátá Míša,  zvaná Mrňous, která to jede poprvé a vypadá čerstvá,  jak kdyby si byla kajak na pět minut vyzkoušet. Ten další ročník si fakt hodně dobře rozmyslím.