Po loňské dobré zkušenosti jsme znovu zvolili prosincové lezení na dobře dostupném ostrově Mallorca. Nepršelo nám a teploty jsme měli přes den kolem 25°C. Lezení je v malých vápencových oblastech, na pobřeží i v horách.

Kromě lezení ostrov nabízí i hodně turisticky odpočinkových aktivit. Naše skupina v počtu sedmi lidí zde v průměru za 12 dní zdolala 40 cest na člověka v rozsahu 4 - 6c. Táta zde vylezl nejtěžší cestu výpravy 6c a já jsem si vytáhla své první 6a. 

Podle přiložených fotek si můžete sami udělat představu o počasí a krásách oblastí.

Klára Cícová


Rok utekl a opět vyrážíme do skal Ostrova.

Od 1.7. do 9.7. nás bylo v Ostrově pár, ale během těchto dnů se v kempu vystřídalo více než 20 členů našeho klubu.

I letos se vezly sudy a byl důvod, oslava kulatin našeho kamaráda Jarina. Slavilo se průběžně celý týden.

Naše tradiční setkání je o výletech po okolí, o cyklovýletech ale hlavně o lezení.  Oblast je nám známá, každý si šel tam, kam ho skály táhly a síly stačily.

Většinou se lezou klasické cesty. Jak oddíl stárne….přichází na řadu mladá generace. Letos to byla Klárka Cicvárková, která překvapila svou houževnatostí a na prvním si zvedla několik hezkých cest.


Chytání pádů v sobotu 3.6. proběhlo za menší účasti členů oddílu a zhruba stejného počtu příchozích.

Možnost zkusit si chytit spolulezce v podání pytle z pískem jak ze země, tak od kruhu využilo okolo 30 lidí.

Součástí této akce bylo i seznámení a následné vyzkoušení prusíkování. Hlavně pro mladší členy byla tato aktivita velice přínosná, někteří tento způsob záchrany viděli poprvé.

Po skončení nácviku proběhlo doplnění kalorií a zdravé jádro oddílu pokračovalo do skal na klasické lezení.

Všem zúčastněným veliké díky a Savana v Ostrově.
Předseda


Zimní sezónu na umělých stěnách jsme s kamarády z Liberce zakončili na 3 kolech Boulder kolotoče na Makaku, kde jsme zvládli všichni urvat nějaký bedny.

Já osobně mám dvě třetí místa a jedno první v kategorii hobby. A pak už byl čas ten čas na umělce přetavit v něco zajímavého na skalách, ale ještě předtím jsme si udělali večer u pletení uzlíků.

Moje první cesta na skály vedla s Krejčusem na Sušky, kde jsem si osahal místní terén a na ocásku za ním jsem si přelezl Jižní traverz. A vyzkoušel si nástup do Majora. Celé tohle odpoledne bylo spíš udělané, abych si to tu prohlídnul a podíval se, jak co se dá všude založit.

Další skalku, co jsme jeli s mojí bandou osahat byl Pudl na Ještědu, kde jsme si zalezli 2 cesty.


Když se koncem zimy nechce lyžovat, jede se do skal lézt. Nejlépe na jih, na vápno. Našim cílem se na 14 dní stává Finále Ligure. Jedeme čtyři – Katy a Michal z Jiskry, Péťa a já. Naši mladí přátelé na dálku domlouvají bydlení, pronájem bytu ve starém mlýně ve Finalborgo. Ubytování je super, jsme nadšeni. První lezecký sektor je nad barákem 35min. pěšky.

Laťka se nastavuje vysoko 3 : 1. Tři dny lezení, den volna. Mladí jsou stále fit, Péťa s nimi drží krok, mě po týdnu bolí celý člověk, ale snažím se. Během deseti lezeckých dnů navštěvujeme 9 různých sektorů v okolí Finále. Ve skalách je přes týden volno, o víkendu se objeví více lezců. Každý sektor má svůj specifický druh vápence, takže lezení je každý den jiné. Krápníky, převisy, stěnky, vše je odjištěno borháky a nýty. Lezeme jednodélkové cesty. Jeden den nás kroky zavedou do jeskyně Delledera, což je veliký zážitek.


Deset let uběhlo jako voda a sešly jsme opět ve třech, ale tentokrát jsme Janičku vyměnily za  Kačku. Celé setkání se poskládalo docela rychle a po dlouhé covidové krizi jsme se mnohem víc těšili, až se všichni sejdeme, popijeme, poklábosíme a zazpíváme u ohně. Ostrov je báječné místo  a počasí nás nezklamalo, takže se dalo vydatně a dlouho lézt, nebo jen tak být s knížkou u stanu. Někteří  museli svým ratolestem vymýšlet  i program.

O večerní program nás dospěláků  se postaraly tři ženščiny, najednou z lesa přichozí, divně to oděny a za doprovodu kytary a zpěvu řvoucí do lesa píseň … nechte mne příjemně snít……Někteří právě dosnili svou vylezenou cestu, jiní zase večeřeli  a nad ešusem snili, co by ještě pojedli. Kde se vzaly, tu se vzaly oslavenkyně Úči  a nabídly dobroty pro všechny naslano i nasladko.  Kdo neochutnal, přišel o dost.


Do skal chodíme, málo fotíme. V průběhu karantény jsme navštívili Žehrov, Kozlov a Hodkovicko.

Tuto neděli si Péťa spolu s Myšákem z Jiskry vylezli na Kozlově čtyři těžké cesty, pod sedmu nešli. Pouze se mnou lezli lehčí.

Dokonce na Krále udělali Hore zdar po dvou letech. Až podvečerní déšť nás vrátil zpět do Jablonce.

Táňa


Aby to nevypadalo jako, že jsme všichni zalezlí doma v karanténě (dobře vím, že nejsme) posílám pár obrázků ze zdolávání menších skalek.


Jedová věž u Hamru, Vajoletky a Malý Havran.

Tak kdo lezete taky sdílejte své svoje výkony na stránkách. Když si o tom zatím nemůžeme u piva pokecat osobně. Nedá to moc práce a zvládnu to i já.

Tafi 

 


Novoroční výstup předsedy a hore zdar na Čertovu hlavičku na Černostudničním hřebenu.

Super počasí vylákalo stovky lidí, viditelnost na Krkonoše a do kraje stála za trochu námahy.

Táňa


Ahoj kamarádi, čas nám trošku popošel o pár kroků a roků a u mě v počítači přibylo pár fotek. Jedná se v podstatě o čtyři výlety.

Jeden byl pracovní ve Skotsku a shodou okolností jsme dělali střechu přímo pod Ben Nevisem.To se prostě nedalo odmítnout a tak jsme si s kámošema udělali takovej půldenní vejšlap.

Další fotky už se týkají jenom našich posledních třech zájezdů do Meteory. Poprvé jsme oněměli z těch rozměrů a po jedný jediný vylezený cestě jsme byli úplně lapený a bylo jasný, že tady nejsme naposledy. Nebudu Vás unavovat množstvím a číslama. Ty tam nejsou moc důležitý. Důležitý je to, že  se sem musíme vracet znovu a znovu. Je to tam nádherný a tak se s Vámi chci o tu krásu podělit. Na fotkách je Borek,  Hupíček, můj syn Vojta a já Lihoun.


V neděli 23.6.2019 proběhl metodický den oddílu HK Jizera (chytání pádů). Chytání proběhlo v Klokočském lomu od 9.00 hodin a zakončili jsme ho opíkáním buřtů.

Chci všem kteří přišli na dnešní metodický den poděkovat za hojnou účast.

Neděle se vydařila a nakonec byl i pěkný den. Vyzkoušeli jste si nový styl chycení pádu při sedu u kruhu a snad jste si z toho i něco odnesli.  Příští rok to zopakujem .

Chci poděkovat i Mišákovi za instruktáž k tomuto tématu.

S pozdravem Váš předseda.


(lezení u našich severních sousedů)

Když jsme zjara loňského roku přemýšleli, kam v létě na dovolenou, aby splnila požadavky  dospělých i dětí, vzpomněl  jsem si na vyprávění kamarádky o Polské Juře.   Trochu brouzdání po netu, návštěva, podrobný výklad zkušeností, kde nakoupit, občerstvit se, přespat, vykoupat a lézt. Půjčují nám průvodce a mapu. Děkujeme.

Vyrážíme v půlce léta. V  Šumperku nabíráme  třetinu  skupiny a pak po dálnici směr Katovice.  

Polská Jura se rozkládá severně od Krakowa a táhne se severozápadním směrem až k městu Czestochowa.

Jižní  část jsou údolí převážně s masivy. Severní, je hřeben s vápencovými věžemi  na  loukách posetými hrady a tvrzemi v různých stádiích rozpadu, které jsou od sebe na dohled. Dříve tento val fungoval jako ochrana proti nájezdům Čechů. Tuto oblast jsme navštívili my.  Večer dorážíme do městečka Podzamcze.


Po 17-té se na Bártlově boudě konal sraz jizerských lezců. S Alenou jsme z Bártlovky vyšli směrem na Hubertku a dále na hřeben kde jsou Francouské kameny.

Na Hubertce nás dorazil Vrakař, který se chtěl také zúčastnit srazu. Pár telefonů a na hřeben jsme stoupali ve třech. Nebyl jsem tam 30 let a tak jsem chtěl vědět jak to tam teď vypadá. Je pravda, že stromy řádně povyrostly a Napoleon a Francouzská čapka jsou v docela hustém lese. Vrakař nasadil moderní mobilní techniku a pomocí mapy jsme je našli.

V pozici jističe jsem Vrakaře vypustil do cesty III-IV na Napoleona.Trošku bitka v sokolících, ale dal ji. Autor: Tomáš Melichar 1967 (to mu bylo asi tak 20 let). Přesunuli jsme se pod Francouzskou čapku. Kdysi jsem si ji vylezl. Taky masakr přes převis spárou a po hraně vzhůru. Klasifikace IV-V. Autor a rok stejný. Vrakař zajistil a po 3 pokusech to dal. Silný zážitek. Alena rozumně použila turistickou cestu a sestoupila na Bártlovku.


V roce 1978 jsem na podzim rukoval sloužit vlasti. A než jsem vyměnil život v zelených lesích za život v zelených hadrech (myšleno vojenských - jinak mě zelená barva nijak nevadí) musel jsem nutně vylézt Údolní cestu na Pomokelskou - nejdelší stěnou Hruboskalska. Protože co kdyby. A jelikož čas utíkal rychleji, než jsem si přál a už to vypadalo, že to nestihnu, pomohl kamarád Magneťák (Vláďa Ledecký), který vyškemral od otce vůz Wartburg a mohli jsme odjet po šichtě ve fabrice do skaláku splnit povinnost. Ve čtyři pod skálou a za tmy na vrcholu. Slastný pocit, z kterého jsem žil další dva roky.

Čas  ale neúprosně  běží dál. Mnohé se mění. Kamarád odešel do nebeského Skaláku. Na pár let jsem hodně polevil v lezeckých aktivitách pro jiné sporty.

A najednou mě došlo, že je to  letos právě 40 let, kdy jsem se ve stěně Podmokelské pohyboval poprvé. Ne naposled, párkrát jsem výstup ještě zopakoval. A dokonce při posledním výstupu před cca patnácti lety jsem prohlásil, že už nikdy.


Po sobotním dešti, kvůli kterému jsme nejeli za Marcelem na Krkavčí skály, jsme se rozjeli v neděli na Obrvégry. Bez zdatného předlezce jsme se uchýlili k jednoduším cestám na Smrtku. Normálka přes kruh proběhla bez větších problémů. Pravou východní spáru však raději dáváme zajištěni ze slanění. Jistota se zatim ještě úplně nedostavila. To se pojevuje při pokusu o Prostřední spáru, kde končím u místa popsaném v průvodci jako SKOBA. Hledám a hledám až nacházím kus rezavého plocháče s otvorem 10 mm, v kterém býval asi kroužek. Smyčka nejde a ta co je podemnou o krok výše už bude k ničemu. Rozum velí k návratu a loudavé procházce okolo ostatních věží. Trochu nechápavě prohlížím cesty, které jsem kdysi přelézal s jistotou a radostí. Tak třeba příště alespoň za někým na dobrém konci lana.

PS: Jestli někomu připadá,že na fotkách mám na sobě nějak moc materiálu, tak to je u mně normální. Nosil jsem to vždycky a mnohokrát se mi to vyplatilo.
Tafi


V sobotu jsme odváželi starého Cícu na letiště do Prahy. A tak vznikl nápad zastavit se na skok v Rovišti. Věděl jsem, že tam toho asi moc nevylezeme, ale alespoň rozšířit obzory. Nakonec 4 cesty. Takže spokojenost. Přidávám pár fotek.

Bohužel jsem nevyfotil Nový Kemp, kde se dá jak ubytovat tak i docela občerstvit.

Možná by stálo za to se tam někdy vydat ve větším počtu. Někteří již zdejší žulu poznali a Ti ostatní by mněli zacelit díru ve vzdělání.

Tafi

 

 

 

 


Sice se zpožděním, ale přece alespoň pár řádků a fotek z letošního Ostrova.

Sešlo se nás hodně a to je dobře. Díky Fandovi jsme zabrali prostor za chatkami a beze zbytku ho zaplnili. Počasí i přes poněkud vyšší teploty bylo fajn a tak se lezlo, cyklovalo, výletovalo i klábosilo a družilo u táborového ohně.

Prostor byl na přelezení zdejších klasik i k probrání všech zážitků z dob minulých. Péťa Krulich se postaral o dobré pivo a Péťula o zajímavá fota (díky). Myslím, že spokojenost se nesla napříč všemi generacemi. Do mozaiky společných akcí HK Jizery přibyl další čtvereček. Kéž by jich bylo v budoucnu víc. A vůbec by nemusely být v tak velkém počtu jako Ostrov. Vše je o domluvě a chuti se sejít a něco uspořádat.

Co dodat na závěr. Asi zase okřídlené "Kdo nebyl, o hodně přišel". Takže zase příště a třeba i pod jinými skalami.  Jarda


Letos jsme  po letech pojali dovolenou více lezecky ne kolově. Plán byl poznat pár míst v Jeseníkách a na Slovensku. První oblastí, kterou jme navštívili bylo Jesenické Vrbno pod Pradědem. Jednak z důvodu zbohatnutí při rýžování zlata v nedalekých Zlatých horách, ale hlavně  obhlédnout oblast kilometr od Vrbna a kempu  Skály v Ludvíkově.

Oblast je velmi dobře dostupná. Pokud dojedete autem ke kostelu v Ludvíkově tak za 10 minut už lezete. Cesty jsou poměrně dobře odjištěné, ale samozřejmě se najdou cesty kde je potřeba trochu morálu. Hlavně při nástupech. Na materiál břidlice docela dobře drží boty. Horší je to s rukama, jelikož skále je občas nepříznivě vrstvená a je potřeba si na to zvyknout. Jo a také doma trochu potrénovat sílu. Lezení je dost silové. Dali jsme pět cest a měli jsme dost. A tak druhý den kolo do zlatých hor narýžovat trochu zlatých šupinek. Ale asi je ta káď v které se to všichni učí dost vybraná. Tak stále chudí balíme a jedeme směr Slovenská Kremnica.

 
Copyright © 2007 - 2024 • HK Jizera • všechna práva vyhrazena | Webdesign: JWDesign