Když se koncem zimy nechce lyžovat, jede se do skal lézt. Nejlépe na jih, na vápno. Našim cílem se na 14 dní stává Finále Ligure. Jedeme čtyři – Katy a Michal z Jiskry, Péťa a já. Naši mladí přátelé na dálku domlouvají bydlení, pronájem bytu ve starém mlýně ve Finalborgo. Ubytování je super, jsme nadšeni. První lezecký sektor je nad barákem 35min. pěšky.

Laťka se nastavuje vysoko 3 : 1. Tři dny lezení, den volna. Mladí jsou stále fit, Péťa s nimi drží krok, mě po týdnu bolí celý člověk, ale snažím se. Během deseti lezeckých dnů navštěvujeme 9 různých sektorů v okolí Finále. Ve skalách je přes týden volno, o víkendu se objeví více lezců. Každý sektor má svůj specifický druh vápence, takže lezení je každý den jiné. Krápníky, převisy, stěnky, vše je odjištěno borháky a nýty. Lezeme jednodélkové cesty. Jeden den nás kroky zavedou do jeskyně Delledera, což je veliký zážitek.


Deset let uběhlo jako voda a sešly jsme opět ve třech, ale tentokrát jsme Janičku vyměnily za  Kačku. Celé setkání se poskládalo docela rychle a po dlouhé covidové krizi jsme se mnohem víc těšili, až se všichni sejdeme, popijeme, poklábosíme a zazpíváme u ohně. Ostrov je báječné místo  a počasí nás nezklamalo, takže se dalo vydatně a dlouho lézt, nebo jen tak být s knížkou u stanu. Někteří  museli svým ratolestem vymýšlet  i program.

O večerní program nás dospěláků  se postaraly tři ženščiny, najednou z lesa přichozí, divně to oděny a za doprovodu kytary a zpěvu řvoucí do lesa píseň … nechte mne příjemně snít……Někteří právě dosnili svou vylezenou cestu, jiní zase večeřeli  a nad ešusem snili, co by ještě pojedli. Kde se vzaly, tu se vzaly oslavenkyně Úči  a nabídly dobroty pro všechny naslano i nasladko.  Kdo neochutnal, přišel o dost.


Do skal chodíme, málo fotíme. V průběhu karantény jsme navštívili Žehrov, Kozlov a Hodkovicko.

Tuto neděli si Péťa spolu s Myšákem z Jiskry vylezli na Kozlově čtyři těžké cesty, pod sedmu nešli. Pouze se mnou lezli lehčí.

Dokonce na Krále udělali Hore zdar po dvou letech. Až podvečerní déšť nás vrátil zpět do Jablonce.

Táňa


Aby to nevypadalo jako, že jsme všichni zalezlí doma v karanténě (dobře vím, že nejsme) posílám pár obrázků ze zdolávání menších skalek.


Jedová věž u Hamru, Vajoletky a Malý Havran.

Tak kdo lezete taky sdílejte své svoje výkony na stránkách. Když si o tom zatím nemůžeme u piva pokecat osobně. Nedá to moc práce a zvládnu to i já.

Tafi 

 


Novoroční výstup předsedy a hore zdar na Čertovu hlavičku na Černostudničním hřebenu.

Super počasí vylákalo stovky lidí, viditelnost na Krkonoše a do kraje stála za trochu námahy.

Táňa


Ahoj kamarádi, čas nám trošku popošel o pár kroků a roků a u mě v počítači přibylo pár fotek. Jedná se v podstatě o čtyři výlety.

Jeden byl pracovní ve Skotsku a shodou okolností jsme dělali střechu přímo pod Ben Nevisem.To se prostě nedalo odmítnout a tak jsme si s kámošema udělali takovej půldenní vejšlap.

Další fotky už se týkají jenom našich posledních třech zájezdů do Meteory. Poprvé jsme oněměli z těch rozměrů a po jedný jediný vylezený cestě jsme byli úplně lapený a bylo jasný, že tady nejsme naposledy. Nebudu Vás unavovat množstvím a číslama. Ty tam nejsou moc důležitý. Důležitý je to, že  se sem musíme vracet znovu a znovu. Je to tam nádherný a tak se s Vámi chci o tu krásu podělit. Na fotkách je Borek,  Hupíček, můj syn Vojta a já Lihoun.


V neděli 23.6.2019 proběhl metodický den oddílu HK Jizera (chytání pádů). Chytání proběhlo v Klokočském lomu od 9.00 hodin a zakončili jsme ho opíkáním buřtů.

Chci všem kteří přišli na dnešní metodický den poděkovat za hojnou účast.

Neděle se vydařila a nakonec byl i pěkný den. Vyzkoušeli jste si nový styl chycení pádu při sedu u kruhu a snad jste si z toho i něco odnesli.  Příští rok to zopakujem .

Chci poděkovat i Mišákovi za instruktáž k tomuto tématu.

S pozdravem Váš předseda.


(lezení u našich severních sousedů)

Když jsme zjara loňského roku přemýšleli, kam v létě na dovolenou, aby splnila požadavky  dospělých i dětí, vzpomněl  jsem si na vyprávění kamarádky o Polské Juře.   Trochu brouzdání po netu, návštěva, podrobný výklad zkušeností, kde nakoupit, občerstvit se, přespat, vykoupat a lézt. Půjčují nám průvodce a mapu. Děkujeme.

Vyrážíme v půlce léta. V  Šumperku nabíráme  třetinu  skupiny a pak po dálnici směr Katovice.  

Polská Jura se rozkládá severně od Krakowa a táhne se severozápadním směrem až k městu Czestochowa.

Jižní  část jsou údolí převážně s masivy. Severní, je hřeben s vápencovými věžemi  na  loukách posetými hrady a tvrzemi v různých stádiích rozpadu, které jsou od sebe na dohled. Dříve tento val fungoval jako ochrana proti nájezdům Čechů. Tuto oblast jsme navštívili my.  Večer dorážíme do městečka Podzamcze.


Po 17-té se na Bártlově boudě konal sraz jizerských lezců. S Alenou jsme z Bártlovky vyšli směrem na Hubertku a dále na hřeben kde jsou Francouské kameny.

Na Hubertce nás dorazil Vrakař, který se chtěl také zúčastnit srazu. Pár telefonů a na hřeben jsme stoupali ve třech. Nebyl jsem tam 30 let a tak jsem chtěl vědět jak to tam teď vypadá. Je pravda, že stromy řádně povyrostly a Napoleon a Francouzská čapka jsou v docela hustém lese. Vrakař nasadil moderní mobilní techniku a pomocí mapy jsme je našli.

V pozici jističe jsem Vrakaře vypustil do cesty III-IV na Napoleona.Trošku bitka v sokolících, ale dal ji. Autor: Tomáš Melichar 1967 (to mu bylo asi tak 20 let). Přesunuli jsme se pod Francouzskou čapku. Kdysi jsem si ji vylezl. Taky masakr přes převis spárou a po hraně vzhůru. Klasifikace IV-V. Autor a rok stejný. Vrakař zajistil a po 3 pokusech to dal. Silný zážitek. Alena rozumně použila turistickou cestu a sestoupila na Bártlovku.


V roce 1978 jsem na podzim rukoval sloužit vlasti. A než jsem vyměnil život v zelených lesích za život v zelených hadrech (myšleno vojenských - jinak mě zelená barva nijak nevadí) musel jsem nutně vylézt Údolní cestu na Pomokelskou - nejdelší stěnou Hruboskalska. Protože co kdyby. A jelikož čas utíkal rychleji, než jsem si přál a už to vypadalo, že to nestihnu, pomohl kamarád Magneťák (Vláďa Ledecký), který vyškemral od otce vůz Wartburg a mohli jsme odjet po šichtě ve fabrice do skaláku splnit povinnost. Ve čtyři pod skálou a za tmy na vrcholu. Slastný pocit, z kterého jsem žil další dva roky.

Čas  ale neúprosně  běží dál. Mnohé se mění. Kamarád odešel do nebeského Skaláku. Na pár let jsem hodně polevil v lezeckých aktivitách pro jiné sporty.

A najednou mě došlo, že je to  letos právě 40 let, kdy jsem se ve stěně Podmokelské pohyboval poprvé. Ne naposled, párkrát jsem výstup ještě zopakoval. A dokonce při posledním výstupu před cca patnácti lety jsem prohlásil, že už nikdy.


Po sobotním dešti, kvůli kterému jsme nejeli za Marcelem na Krkavčí skály, jsme se rozjeli v neděli na Obrvégry. Bez zdatného předlezce jsme se uchýlili k jednoduším cestám na Smrtku. Normálka přes kruh proběhla bez větších problémů. Pravou východní spáru však raději dáváme zajištěni ze slanění. Jistota se zatim ještě úplně nedostavila. To se pojevuje při pokusu o Prostřední spáru, kde končím u místa popsaném v průvodci jako SKOBA. Hledám a hledám až nacházím kus rezavého plocháče s otvorem 10 mm, v kterém býval asi kroužek. Smyčka nejde a ta co je podemnou o krok výše už bude k ničemu. Rozum velí k návratu a loudavé procházce okolo ostatních věží. Trochu nechápavě prohlížím cesty, které jsem kdysi přelézal s jistotou a radostí. Tak třeba příště alespoň za někým na dobrém konci lana.

PS: Jestli někomu připadá,že na fotkách mám na sobě nějak moc materiálu, tak to je u mně normální. Nosil jsem to vždycky a mnohokrát se mi to vyplatilo.
Tafi


V sobotu jsme odváželi starého Cícu na letiště do Prahy. A tak vznikl nápad zastavit se na skok v Rovišti. Věděl jsem, že tam toho asi moc nevylezeme, ale alespoň rozšířit obzory. Nakonec 4 cesty. Takže spokojenost. Přidávám pár fotek.

Bohužel jsem nevyfotil Nový Kemp, kde se dá jak ubytovat tak i docela občerstvit.

Možná by stálo za to se tam někdy vydat ve větším počtu. Někteří již zdejší žulu poznali a Ti ostatní by mněli zacelit díru ve vzdělání.

Tafi

 

 

 

 


Sice se zpožděním, ale přece alespoň pár řádků a fotek z letošního Ostrova.

Sešlo se nás hodně a to je dobře. Díky Fandovi jsme zabrali prostor za chatkami a beze zbytku ho zaplnili. Počasí i přes poněkud vyšší teploty bylo fajn a tak se lezlo, cyklovalo, výletovalo i klábosilo a družilo u táborového ohně.

Prostor byl na přelezení zdejších klasik i k probrání všech zážitků z dob minulých. Péťa Krulich se postaral o dobré pivo a Péťula o zajímavá fota (díky). Myslím, že spokojenost se nesla napříč všemi generacemi. Do mozaiky společných akcí HK Jizery přibyl další čtvereček. Kéž by jich bylo v budoucnu víc. A vůbec by nemusely být v tak velkém počtu jako Ostrov. Vše je o domluvě a chuti se sejít a něco uspořádat.

Co dodat na závěr. Asi zase okřídlené "Kdo nebyl, o hodně přišel". Takže zase příště a třeba i pod jinými skalami.  Jarda


Letos jsme  po letech pojali dovolenou více lezecky ne kolově. Plán byl poznat pár míst v Jeseníkách a na Slovensku. První oblastí, kterou jme navštívili bylo Jesenické Vrbno pod Pradědem. Jednak z důvodu zbohatnutí při rýžování zlata v nedalekých Zlatých horách, ale hlavně  obhlédnout oblast kilometr od Vrbna a kempu  Skály v Ludvíkově.

Oblast je velmi dobře dostupná. Pokud dojedete autem ke kostelu v Ludvíkově tak za 10 minut už lezete. Cesty jsou poměrně dobře odjištěné, ale samozřejmě se najdou cesty kde je potřeba trochu morálu. Hlavně při nástupech. Na materiál břidlice docela dobře drží boty. Horší je to s rukama, jelikož skále je občas nepříznivě vrstvená a je potřeba si na to zvyknout. Jo a také doma trochu potrénovat sílu. Lezení je dost silové. Dali jsme pět cest a měli jsme dost. A tak druhý den kolo do zlatých hor narýžovat trochu zlatých šupinek. Ale asi je ta káď v které se to všichni učí dost vybraná. Tak stále chudí balíme a jedeme směr Slovenská Kremnica.


Tak v neděli zase na prvním. Tentokrát Vajoletky.  Mimo jiné pro ty co to nevědí, tak přímo pod věžemi  je krásné koupání.

Tafi

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Minulý měsíc naladěn z Ostrova, trochu samostatného lezení. Návštěva u sousedů. 

Tafi

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 


Ve dnech  27.9. - 1.10.  jsme  podnikli plánovaný prodloužený a vlastně i sváteční víkend v Arcu.

Sledovali jsme počasí  a protože  všem se zdálo, že ten podzim přišel nějak brzy a ne moc mile, nakonec se výlet na Marmoladu nekonal a dvě plně naložená auta putovala ve středu před svátkem sv. Václava do slunné Itálie.

Radek s Kačkou přizvali kamaráda Luboše a nás, mne a Jardu, protože naše autíčko mělo nečekanou poruchu. Ve znamení dobré nálady jsme uháněli pryč ze severu. Druhé auto v čele s Marcelem tvořilo posádku silně vybavenou pivním mokem, takže členové Dita, Jana, Marian, Láďa a Ondra se po celou dobu dobře dobíjeli a nálada byla skvělá. Do kempu ZOO Arco jsme dorazili pozdě v noci, takže rychle postavit stany a spát, to bylo téměř na povel. Marcel dorazil lehce po nás.

Ranní idylka a teploučko rozhodly jít lézt, a tak jsme vybrali oblast  Placche di Baone, menší skalní masív na rozlezení.


Přijeli jsme na tábořiště v sobotu 2.7. odpoledne. V Jablonci jsme předtím zažili prudký slejvák se silnou větrnou smrští, při které se zlámalo a vyvrátilo mnoho stromů. A tak všichni ti, kteří už byli v Ostrově, pilně vzpomínali, kde kdo nechal otevřené které okno nebo nezajištěné různé trampolíny, plachty a jiné lehké předměty a co se s nimi během toho povětří asi stalo. Deštík se ale přehnal i přes místní skály a tak se s lezením dalo počítat až nejdříve v neděli odpoledne.

Ráno jsme proto vyrazili na kole na Špičák a později odpoledne našli většinu z party na Palcátu a v blízkém okolí. Jen jsem jako poslední stihnul vylézt na Palcát a už tu byla další sprška.

V pondělí od rána svítilo sluníčko a tak skály poměrně rychle vyschnuly a značnou část dne jsme se konečně mohli naplno věnovat lezení.

 
Copyright © 2007 - 2023 • HK Jizera • všechna práva vyhrazena | Webdesign: JWDesign