Když volá Petras, znamená to, že mu chybí parťák na nějaký výlet. Tentokrát mu chyběl někdo na skialpy a ledy do Rakouska. A tak se ve čtvrtek ráno probouzím v ojíněném autě do mínus osmi  na parkáči v Enzingerboden.

Dole nebylo moc sněhu, takže jsme cestu na skialpech pod  ledy zavrhli  a vydali se vzhůru sjezdovkou pěšo.

O necelých třista výškových metrů jsou ovšem báječné zimní podmínky a první krok mimo cestu a plné boty mě připomněly zapomenuté návleky v bedně s matrošem. Minulý týden nakydalo půl metru prašanu a my jsme se jím teď způsobem “sněžné prase“, někdy  po kolena, ale častěji po pás, popřípadě po čtyřech prohrabávali dvě hodiny pod stěnu a proklínali nápad jít bez lyží. Jako lehká rozcvička před lezením mi to určitě nepřišlo.

V jedenáct začíná tahat Petras první délku hned z kraje stěny, protože v popisu to udávali za 4-5 a i nám se to zdálky zdálo příjemně vlnkovaté. Když  vymotal velmi rozvážně pajdičku a já s Ondrou vyrazili za ním, už se nám to tak příjemně položené nezdálo. Druhou délku tahám já a na prvním se mi led zdá ještě kolmější. Strachy buším do ledu a hypnotizuju očima smyčky zamrzlé na štandu. Být o metr dál nevystačí mi šedesátka lano. Třetí dýlka vypadá pohodově, ale taky to není zadarmo. Jsme ve třech a tak to na štandech vypadá jak v pavoučím kokonu. I když lezeme na druhém současně, dostáváme se po posledních třiceti metrech na vrchol ledu těsně před čtvrtou. Petras v nějaké vrcholové euforii zavelel, ačkoli na každém štandu přepečlivě převrtával a připravoval Abalakovy hodiny na slanění, že to obejdeme. Tím začala další veselá kratochvíle, brodění lavinových žlabů ústících do ledové stěny pod námi. Po hodinovém traverzu nad eiswandem s vděkem slaňujeme přes borovičku do údolí.

Druhý den s radostí měním promočené boty za skalpy a vyrážíme na Rudolfshütte. Nahoře je mlha, dáváme pivka a čekáme zda jedenáctá rozhodne, vědouce, že pokud nebude někam našlápnutá stopa, jsme marný jak sáňky v létě a budeme rádi, když se dostaneme po sjezdovce zpátky k autu. Naštěstí se to prosvětluje a okolo Weißsee je vidět lajna směrem na Sonnblick. Mlha nebo spíš oblačnost nemizí, zato v ní mizíme často my tak, že není poznat kde je dole a kde nahoře. Po asi hodině a půl v difůzce vylézáme nad mraky. Kolem azuro, inverze a pláň pomalovaná skialpáky. Ještě asi hodinu nám trvá, než vylezeme na vrchol. Poslední kus cesty jdem bez lyží, protože se nám kamenolom od kříže zdá blbě sjízdný. Petras trochu riskuje přepadnutí přes vrcholovou převěj při povinné společné fotce a už se zase hrneme dolů k lyžím. Prvních pár set metrů je fajn, ale pak stopy mizí kamsi do inverze úplně jiným směrem, než jsme vystoupali. Po chvilce váháni je následujeme, přece se místní hoši nechtěli ztratit. Pohodový prašánek se mění na oraniště nebo zmrzlou krustu a Ondra původně snowborďák hází několik luxusních tygrů.

Musíme na sebe co pár desítek metrů kvůli mlze čekat, tak je zbytek sjezdu zpátky na jezero spíš hra na stopovanou než požitek.

Weizenbier a pokec s hezkou slovenskou recepční na hütte byl zaslouženou třešničkou, ale lehký adrenalinek nekončí ani po večerním sjezdu k autu. Snažím se totiž vysušit použité ponožky nad plynovou lampou, kdy hrozí, že podpálím nejprve ponožky a pak mobilní obydlí. A kluci mi hrozí že pokud toho nenechám, budu v lepším případě vyhozen na mráz a v horším se chystají použít pikle. Ostří situace ale zvládla otupit kořalka.

Třetí den se neprobouzím úplně ve své kůži a kromě nohy mě bolí i břicho (asi weizen) tak Ondra s Petrasem vyrážejí sochat sami. Za dvě hoďky se ploužím za nimi, flákám se na skialpech okolo jezera a sleduju je, jak si dávají svoji dvousetmetrovou dávku ledu. Zatahuje se , kluci mizí v mlze a já k autu. Snažil jsem se udělat trochu pořádek v tom kontejneru, který jsme z toho vozítka za tři dny bydlení vytvořili, ale bylo to marné.

Ve dvě se nadšeně objevili kluci a ve čtyři mizíme směr ČR. To jsem zvědav, až zase zazvoní telefon…