Tak jsme se zase po roce sešli  ve Zbytcích v areálu Hospody ve Vrších, abychom se zúčastnili dalšího ročníku štafetového závodu MUCHOVMAN.

Sestava tradiční: Lezení  Olda Lihoun Brynda, kolo já a běh Jarin Kvapil.

Jelikož jsme všichni usilovně celý rok trénovali, nejedli, nepili, odříkali si. A kompletně  jsme všichni dostatečně zestárli, tak se výsledek dostavil. V kategorii 150+ jsme skončili na druhém místě.


Objet republiku kolem hranic na kole. Už dlouho mi zraje tahle myšlenka v hlavě. Není to nic originálního, ale přeci jen mě to láká.

V současné době těžko budu dávat dohromady tolik volna, abych akci stihl na jeden zátah. Tak zatím aspoň na etapy…

První etapu z Jablonce do Karlových Varů přes Krušné Hory jsem absolvoval v minulých letech již několikrát. Termín poslední části je zatím ve hvězdách. I když…


Proměnlivé květnové počasí nepřeje vícedenním akcím, tak v neděli 4.5. vyrážíme do Lužických hor objevit pro nás stále ještě neznámé ferráty poblíž Jonsdorfu a Oybínu.

Na internetu zjišťuji informace, kde, co a jak, do batůžku balíme sedáky, ferratové sety a malou sváču. Pak už frčíme směr Jablonné v podještědí. Tam odbočíme na Petrovice a Lückendorf. Kupodivu ani nebloudíme a záhy zastavujeme na parkovišti na konci vesničky Kurort Jonsdorf.


Na Boží hod o Velikonoční neděli, kdy si křesťanský svět připomíná vzkříšení ukřižovaného Ježíše Krista, členové a přátelé HK Jizera každoročně oživují tradici svařování vína na Suchých skalách.

Nebylo tomu jinak ani letos.

Ti co tak ještě neučinili, vysmejčili zatuchlé kletry, přihodili lezačky, lana a pár smyček, holky napekly a uplácaly dobroty ze sladkých i slaných ingrediencí a všichni vyrazili pod sluncem zalité stěny Sušek.


A bylo jaro. Horolezci se probudili ze zimního spánku. Ze svých zatuchlých kletrů vyklepali mravence a šváby, promazali zrezavělé karabiny, grígry i frendy a naplnili si pytlíky. Maglajzem.

Stejně tak i já, puzen vlahým jarním vánkem, zatoužil jsem po drsném pohlazení od nějaké skalní stěny či spáry. A ejhle, splnilo se.

Dostal jsem nabídku od kamarádů z TJ Český Ráj, zúčastnit se koncem března jejich oddílového výletu do skalní oblasti Roviště, nedaleko Kamýku nad Vltavou.


Po roční přestávce jsem se opět postavil na  start třídenního skialpového  závodu  "BOKAMI" Západných Tater. Tradičně s Jirkou Janovským.

Letošní zima je prazvláštní. Celou zimu sníh nepadá, ale týden před závodem napadlo v Tatrách 40 cm sněhu.  To asi proto, aby měli pořadatelé ještě více starostí s tratěmi. Ale chlapce to nezaskočilo a vypořádali se s tím dokonale.


Slunečné nedělní ráno přináší dilema. Vyrazit na kolo do Českého ráje nebo na zasněžené pláně Krkonoš.

Pohled na teploměr, který ukazuje +1°C mě utvrzuje v tom, že kolo nebude ten nejlepší nápad a navíc si ho v létě užiju dosytosti.

Házím do batůžku litrovku s pitím, 2 müsli tyčinky, 2 tatranky a za chvíli už frčím směr Rokytnice. Na parkovišti spousta aut a na sjezdovce převládá němčina a polština. Češi asi vyrazili do Rakouska.


Včera jsme byli na netradiční vyjížďce na Singltreku pod Smrkem. Máca, Pavel a Já. Kdo nejel zaváhal . Bylo to super

Tafi


Letos se konal již 60. ročník lyžařského závodu štafet Zlatý cepín.

To, že se jedna o 60. ročník nám nedávalo jinou šanci než se zúčastnit. Za normálních podmínek by nebyl problém postavit i dvě štafety, tak jak se to dařilo pár let nazpět. Ale vzhledem k nedostatku sněhu bylo pořadateli rozhodnuto, že hlavní závod se poběží bez lyží.

Vznikla tedy štafeta v úplně jiném složení než jsme zvyklí z let předchozích.


Tak jsem v neděli neodolal a vyrazil. Trochu ze zvyku a taky proto, že co jiného dělat v tomhle počasí.

Zabalit tak trochu jako na skialp. Obul jsem na start pohodlné kecky a jdeme.

Na Bedřichově poměrně dost lidí. Ale nikdo od nás. No tak sám. Vyrážím lehkým klusem s lyžemi na zádech. To trvá až za Kristianov. Tam přezout boty a hurá na lyže.

Na Rozmezí docela dobrý. Až na ten klistr, nějak se nemá rád s prašanem. Tady ale začíná být vyfoukáno a ze sněhu před týdnem je ve stopě pouze led a občas trochu nového.


Nevěda co dřív, zda do hor na přechod, lézt  nebo na kolo, rozhodl jsem se s Makem a s Jelenem od Delfíňáků vyrazit na vodu do Rakouska.

Pravda, v sobotu ráno jsme začali ještě na německé straně v Ga-Pa potůčkem Loisach s krásnými výhledy na Zugspitze, ale již odpoledne jsme se rozpádlovávali na spodním, lehčím úseku III-IV  Ötztaler Ache od Wellebrücke až za soutok s Imstem. Krásná houpačka zpestřená sem tam nějakou peřejkou.


Konečně jsme s Honzou Koťátkem (Jumpikem) někdy v létě, dodělali cestu ve skaláku. Vede na Dubovou věž, má tři kruhy, třicet metrů a je za 7-7b. Zatím ji asi nikdo nepřelezl, tak nemám žádné další názory. Jo, a jmenuje se „Vrakařova hrana“.

Nástup je ze SV zelenou stěnkou podél spárky (smyčka) na balkón, po hraně nebo spárou ke kruhu. Dále po hraně, drolivými bublinkami ke2. kruhu, převískem  (smyčka) přes břicho k 3. kruhu  a zelenou hranou na pilíř.


Tak jako každý rok i letos začátkem října odjíždí naše malá skupinka za teplem a krásným lezením. Výletu se zúčastnili Borek  Binhak,  Luban Klíňák,  Péťa Popřík a tohle datluje Lihoun.

Letos padla volba na oblast La Jonte, která se nachází  ve Francii poblíž města Millau. Další cíl naší cesty byly skalní oblasti poblíž města Draguignan, konkrétně Chateau Double. Obě oblasti jsme v minulosti již navštívily, ale výkonnost trošku stoupla a před námi byly nové výzvy.


Krásný podzim a daleké výhledy nás opět lákají, jak jinak než do Krkonoš. Na ty správné a syté barvy jsme měli vyrazit již před týdnem, ale i tak si užíváme nádherné scenérie polských svahů pod Sněžkou naplno.

Na cestě kolem Maleho Stawu je stále co objevovat. Hladina jezera je rozfoukána silným nárazovým věrem a srázy nad ním s cáry mraků dostávají pohádkový nádech.


V pondělí jsme  vylákáni krásným podzimním počasím, vyrazili s Blani do Jizerek, dobýt vrchol Kristianovské Černé hory a dominanty v jejím hřebeni - Sněžné věžičky.  Celá akce se nesla v duchu "vůdce vede a klient věří" a odhodlání dobýt vrcholu stůj co stůj.

Jako naschvál se nám po oblečení do lezeckého u paty stěny zatáhlo, ochladilo a začalo foukat. Blani se ujala role jističe a já vyrazil směle k vrcholu monumentální věže.


Anebo jízda starých pánů? Prostě, byl jen pohled do kalendáře závodů. Pak telefonát s Jardou. Domluva s Pavlikem  a už sedím u formuláře a jsme přihlášeni. Jak jednoduché. 

Né už tak jednoduchý je závod. Stávám v pět,oškrábu led z auta, nabírám Pavla a hurá na Žacléř. Tam už čeká Jarda, hřejíc se na sluníčku. Ve stínu je ale zima jak v Rusku. Rovnáme se na start a v určený čas-start. Hnedle do řádného kopce.


Kilian Jornet, absolutní jednička v horských sky bězích vytvořil nový rekord na trase Cervinia - Matterhorn - Cervinia neuvěřitelným časem 2:52:02!

Vyběhl v 15 hodin od kostela v Cervinii a za 1:56 dosáhl vrcholu Matterhornu Lvím hřebenem. Za neuvěřitelných 56 minul seběhl cestu zpátky do Cervinie. Úžasný výkon, kterým překonal dosavadní rekord Bruna Brunoda o 22 minut a 42 sekund, zasluhuje neskonalý obdiv. Gratulujeme!!!


Tentokrát všechno začalo mou středeční  SMSkou ,,že se mi kolega vrátil z dovolené a že můžu někam vyrazit. “Prima, že jsi se ozval“ volá Petras  ještě než jsem stačil položit mobil “V pátek jedeme do Španělska do Picos de Europa, potřebujeme šestého“.

Usoudil jsem, že podobné nabídky se neodmítají a tak už v sobotu v největší  polední výhni  hledáme  mezi poli v okolí francouzského městečka Pointier  velevýznamnou oblast o třiceti cestách, abychom v tom autě nezakrněli.

 
Copyright © 2007 - 2026 • HK Jizera • všechna práva vyhrazena | Webdesign: JWDesign