Konečně se příroda umoudřila a začala se alespoň na chvíli chovat podle kalendáře. Jako poslední nastupuji v neděli ráno k Marcelovi do auta, kde už sedí Jana a Dáša.

O něco později pod zataženou oblohou v Rokytnici nazouváme lyže a stoupáme lesem k bufíku na Ručičkách. Vynecháváme obvyklou kombinaci grog+pivo a občerstvujeme se vlastním čajem. Míjíme pár běžkařů a za chvíli stojíme na Zadním Plechu.

Obloha je stále zatažená a stopa ve sjezdu na Krakonošovu snídani je úzká a hluboká. Tam nasadit opět pásy a po dálnici vystoupat na Voseckou boudu. Použijeme nábližku (sice delší, zato horší cesta), ale i tak jsme rádi, když sundaváme lyže před vchodem do boudy. Začíná se vyjasňovat, tak se jdeme schovat před škodlivým zářením.

Bouda je poloprázdná, tak si dáváme kofolu na zavodnění, boršč a pivo. Zatímco se cpeme polévkou, přicházejí další lyžaři a bouda se zaplnlňuje. Dáša kouzlí na svém smatfonu panoramata interiéru a nám pomalu usychá funkční prádlo. Není kdo by objednal Fernet, tak je čas opět vyrazit.

Vydáváme se nahoru k odbočce na Szrenici. Obloha se opět zatahuje pásy mraků, k velké radosti těch, co si nevzali brýle. Šlapeme kolem skal na Tvarožníku až k České budce a dále k prameni Labe. Občerstvujeme se z vlastních zásob a přes Růženčinu zahrádku se vracíme zpátky na Lysou horu. Sjezdovka je plná ledových ploten a nahrnutých hromad sněhu. Na Dvoračky nejedeme, takže si o manšestru můžeme nechat jenom zdát. Ještě je světlo, tak alespoň vidíme, kam jedem.

Živi a zdrávi přijíždíme k autu a můžeme se vydat na cestu k domouvu. Doufejme, že zima chvíli vydrží, bílá stopa neroztaje a příště vyrazíme ve větším počtu.

Jarda