V době koronaviru jsou procházky jednou z mála věcí, která nám přináší pohodu, klid a energii. Tuto neděli jsem naplánoval výlet kolem Tanvaldu po cestách, kde jsme před tím ještě nikdy nešli.

Východiskem je nádraží na Dolní Smržovce. Přestože v Jablonci svítí sluníčko, tady je mlha a vlezlo. No nic, nahoře snad bude lépe, říkáme si s Lenkou a svižně stoupáme po žluté značce kolmo na vrstevnici směrem k Muchovu. Nahoře mlha ještě víc houstne a k tomu ještě fouká vítr. Očekávané výhledy se nekonají. Osvěžujeme se lokem čaje z termosky a sušenkou a padáme dolů do Velkých Hamrů. Překročíme Kamenici a stále po žluté stoupáme krpálem k Šulíkově Skále. Tam už je to na čepici a o výhledech si zase necháváme zdát.

Fouká a tak se dlouho nezdržujeme a pokračujeme dále na Jírův kopec a ke kapličce sv. Gotharda. Z místa dýchá zváštní energie a cítíme zde jakési tajemno.


Již delší dobu jsme se s Lenkou chystali, že si přelezeme novou ferratu na Vodní bráně. Stále nebyl ten pravý čas. Buďto bylo špatné počasí, pak zase obavy ze spousty lidí, kteří dorazí o víkendu a nebo se to prostě nehodilo.

Konečně toto pondělí jsme měli cestu do Semil a volné odpoledne. Počasí sice nebylo úplně ideální, obloha zatažená, teplota asi 7ºC a skála dole u Jizery trochu navlhlá. Ale přece, když už jsme tady, tak se nebudeme vracet. Plán, že si dáme rovnou tu novou cestu Lenka striktně zamítla, že se musíme na té staré rozhýbat a rozcvičit. Tak jsme vyrazili. Musím přiznat, že kousek pod vrcholem mě už bylo docela teplo, ale pod vestou jsem měl mobil, kterým jsem fotil, takže odhazování vrstev se nekonalo.

Slezli jsme dolu a hurá do nové linie. Spodní traverz nebyl úplně zadarmo, zvláště když boty na navlhlé skále trochu klouzaly, ale nakonec to bylo docela v pohodě.


Tak konečně po dlouhých měsících plánování vyrážíme na vodu. Volba padla na Berounku a start je na tábořišti U Mloka.

Já s Lenkou jako jediní nakládáme u Pavla Luňáčka jeho laminátovou Vertexku, pamatující jistě již Jakuba Krčína z Jelčan, jelikož ostatní jsou vlastníky osvědčeného nafukovacího člunu Pálava. Pavel nás při odjezdu uklidňuje slovy "Bude dobrá a drobné závady zalepíme". Tak mu věřím a již se neptám.

Během pár minut již frčíme na Prahu vstříc našemu příštímu dobrodružství. V Praze věřím navigaci a tak po hodině popojíždění po magistrále se ocitáme v centru u Muzea a v zápětí malým nedopatřením pod majestátní sochou sv. Václava. Tak s lodí na střeše jsem ještě na Václaváku nebyl. První odbočkou opouštím slavné náměstí a bezohledně se zařazuji zpět do tříproudeho hada pohybujícího se v metrových přískocích. Během další hodiny jsme konečně již na výpadovce na Plzeň.


Deset let uběhlo jako voda a sešly jsme opět ve třech, ale tentokrát jsme Janičku vyměnily za  Kačku. Celé setkání se poskládalo docela rychle a po dlouhé covidové krizi jsme se mnohem víc těšili, až se všichni sejdeme, popijeme, poklábosíme a zazpíváme u ohně. Ostrov je báječné místo  a počasí nás nezklamalo, takže se dalo vydatně a dlouho lézt, nebo jen tak být s knížkou u stanu. Někteří  museli svým ratolestem vymýšlet  i program.

O večerní program nás dospěláků  se postaraly tři ženščiny, najednou z lesa přichozí, divně to oděny a za doprovodu kytary a zpěvu řvoucí do lesa píseň … nechte mne příjemně snít……Někteří právě dosnili svou vylezenou cestu, jiní zase večeřeli  a nad ešusem snili, co by ještě pojedli. Kde se vzaly, tu se vzaly oslavenkyně Úči  a nabídly dobroty pro všechny naslano i nasladko.  Kdo neochutnal, přišel o dost.


Přestože předpověď počasí nebyla úplně ideální, sešli jsme se o předminulém víkendu na chatě v Srbsku u Branžeže. Evička zajistila perfektní ubytování v podnikové chatě a Karel dal do placu sud piva.

Počasí se nakonec umoudřilo a tak jsme si projeli na kole parádní trasy v okolí a večer opekli buřty a ugrilovali nějakou tu flákotu. Zavzpomínali jsme při promítání filmu z lezení ferrat v Dolomitech a poseděli při kytaře u ohýnku. Do červena zabarvené kmeny borovic v záři zapadajícího slunce a mlhy válející v údolí nás ujistily, že realita nemusí být jen koronavirem zasažená společnost, ale pořád jsou okolo nás místa, která pohladí na duši. Pokud se k tomu přidá ještě dobrá parta kamarádů je to ta nejlepší kombinace.

Velký dík Evičce a Karlovi a všem, kteří se akce zúčastnili. Doufám, že podobnou akci zase brzy uspořádáme, třeba někde na vodě.


b_150_150_16777215_0_0_images_stories_2020_peru50.jpg

V neděli jsme si ve skaláku připomněli 50. výročí od tragédie v Peru, kde zůstali pod lavinou starší kamarádi hlavně od nás ze severu Čech.

Petr


Do skal chodíme, málo fotíme. V průběhu karantény jsme navštívili Žehrov, Kozlov a Hodkovicko.

Tuto neděli si Péťa spolu s Myšákem z Jiskry vylezli na Kozlově čtyři těžké cesty, pod sedmu nešli. Pouze se mnou lezli lehčí.

Dokonce na Krále udělali Hore zdar po dvou letech. Až podvečerní déšť nás vrátil zpět do Jablonce.

Táňa


Aby to nevypadalo jako, že jsme všichni zalezlí doma v karanténě (dobře vím, že nejsme) posílám pár obrázků ze zdolávání menších skalek.


Jedová věž u Hamru, Vajoletky a Malý Havran.

Tak kdo lezete taky sdílejte své svoje výkony na stránkách. Když si o tom zatím nemůžeme u piva pokecat osobně. Nedá to moc práce a zvládnu to i já.

Tafi 

 


b_100_56_16777215_0_0_images_stories_2020_bobolopet.jpg
b_100_67_16777215_0_0_images_stories_2020_marcel.jpg
b_100_67_16777215_0_0_images_stories_2020_jarda.jpg

Ačkoliv zima tady dole moc zimu nepřipomíná, tak od Bedřichova výše to není tak zlé. A tak někteří trénují a své úsilí zhodnocují na startech více či méně zažitých laufů.

Na start toho nejznámějšího Jizerské 50 se letos postavili dva borci našeho oddílu. Jarda Klápště a Marcel Volf. Oba zajeli skvělou klasiku, jak v časech tak v pořadí. Ale s přihlédnutím k možnostem trénování a rostoucí konkurenci je to velice kvalitní výkon ke kterému gratulujeme. A hlavně děkujeme za to, že ani letos nezůstala výsledková listina bez HK JIZERA. Kluci díky

No a Jarda, když už se tak rozeběhl, tak se postavil na start Jizerskohorského Vasáku - BOBOLOPET. Závod křížem krážem Jizerkama, při kterém nalyžujete 90 kilometrů. Oproti Vasáku je to daleko více nahoru a dolu. No a Jarda to střihnul za 6 hodin 27 minut.


Novoroční výstup předsedy a hore zdar na Čertovu hlavičku na Černostudničním hřebenu.

Super počasí vylákalo stovky lidí, viditelnost na Krkonoše a do kraje stála za trochu námahy.

Táňa


Ahoj kamarádi, čas nám trošku popošel o pár kroků a roků a u mě v počítači přibylo pár fotek. Jedná se v podstatě o čtyři výlety.

Jeden byl pracovní ve Skotsku a shodou okolností jsme dělali střechu přímo pod Ben Nevisem.To se prostě nedalo odmítnout a tak jsme si s kámošema udělali takovej půldenní vejšlap.

Další fotky už se týkají jenom našich posledních třech zájezdů do Meteory. Poprvé jsme oněměli z těch rozměrů a po jedný jediný vylezený cestě jsme byli úplně lapený a bylo jasný, že tady nejsme naposledy. Nebudu Vás unavovat množstvím a číslama. Ty tam nejsou moc důležitý. Důležitý je to, že  se sem musíme vracet znovu a znovu. Je to tam nádherný a tak se s Vámi chci o tu krásu podělit. Na fotkách je Borek,  Hupíček, můj syn Vojta a já Lihoun.

 


Dlouho jsme s kamarádem Jardou sbírali morální síly na podobný podnik. Nakonec jsme se rozhodli využít volný čas, který se nabízel v tomto termínu mezi prací, hlídáním vnoučat, koček, domácími pracemi a pod...  Jistě bychom vymysleli cestu Krkonošemi i na víc dní, jen bychom ji museli zase odkládat až...

1.den  Jablonec- Jakuszyce (vlak), Jakuszyce-přístřešek nad Horními Albeřicemi po polské straně Krkonoš  (trasa asi 65 km, stoupání cca 1600 m)

Odjíždíme v neděli ráno před sedmou hodinou vlakem z Jabloneckého nádraží. Ve vlaku jsme jediní cyklisti. Pan průvodčí nás chválí, že jsme si vybrali tento časný spoj. V následujících vlacích už propukne cyklomasakr. Věřím tomu, trať směrem Harrachov bývá hodně vytížená, cyklistů do Jizerek a Krkonoš míří kvanta. V Jakuszycích vystupujeme za mírného deště, který se jestě během dne několikrát vrací, ale vždy stačí schovat se na chvíli pod stromem.


V neděli 23.6.2019 proběhl metodický den oddílu HK Jizera (chytání pádů). Chytání proběhlo v Klokočském lomu od 9.00 hodin a zakončili jsme ho opíkáním buřtů.

Chci všem kteří přišli na dnešní metodický den poděkovat za hojnou účast.

Neděle se vydařila a nakonec byl i pěkný den. Vyzkoušeli jste si nový styl chycení pádu při sedu u kruhu a snad jste si z toho i něco odnesli.  Příští rok to zopakujem .

Chci poděkovat i Mišákovi za instruktáž k tomuto tématu.

S pozdravem Váš předseda.


(lezení u našich severních sousedů)

Když jsme zjara loňského roku přemýšleli, kam v létě na dovolenou, aby splnila požadavky  dospělých i dětí, vzpomněl  jsem si na vyprávění kamarádky o Polské Juře.   Trochu brouzdání po netu, návštěva, podrobný výklad zkušeností, kde nakoupit, občerstvit se, přespat, vykoupat a lézt. Půjčují nám průvodce a mapu. Děkujeme.

Vyrážíme v půlce léta. V  Šumperku nabíráme  třetinu  skupiny a pak po dálnici směr Katovice.  

Polská Jura se rozkládá severně od Krakowa a táhne se severozápadním směrem až k městu Czestochowa.

Jižní  část jsou údolí převážně s masivy. Severní, je hřeben s vápencovými věžemi  na  loukách posetými hrady a tvrzemi v různých stádiích rozpadu, které jsou od sebe na dohled. Dříve tento val fungoval jako ochrana proti nájezdům Čechů. Tuto oblast jsme navštívili my.  Večer dorážíme do městečka Podzamcze.


Po 17-té se na Bártlově boudě konal sraz jizerských lezců. S Alenou jsme z Bártlovky vyšli směrem na Hubertku a dále na hřeben kde jsou Francouské kameny.

Na Hubertce nás dorazil Vrakař, který se chtěl také zúčastnit srazu. Pár telefonů a na hřeben jsme stoupali ve třech. Nebyl jsem tam 30 let a tak jsem chtěl vědět jak to tam teď vypadá. Je pravda, že stromy řádně povyrostly a Napoleon a Francouzská čapka jsou v docela hustém lese. Vrakař nasadil moderní mobilní techniku a pomocí mapy jsme je našli.

V pozici jističe jsem Vrakaře vypustil do cesty III-IV na Napoleona.Trošku bitka v sokolících, ale dal ji. Autor: Tomáš Melichar 1967 (to mu bylo asi tak 20 let). Přesunuli jsme se pod Francouzskou čapku. Kdysi jsem si ji vylezl. Taky masakr přes převis spárou a po hraně vzhůru. Klasifikace IV-V. Autor a rok stejný. Vrakař zajistil a po 3 pokusech to dal. Silný zážitek. Alena rozumně použila turistickou cestu a sestoupila na Bártlovku.


V roce 1978 jsem na podzim rukoval sloužit vlasti. A než jsem vyměnil život v zelených lesích za život v zelených hadrech (myšleno vojenských - jinak mě zelená barva nijak nevadí) musel jsem nutně vylézt Údolní cestu na Pomokelskou - nejdelší stěnou Hruboskalska. Protože co kdyby. A jelikož čas utíkal rychleji, než jsem si přál a už to vypadalo, že to nestihnu, pomohl kamarád Magneťák (Vláďa Ledecký), který vyškemral od otce vůz Wartburg a mohli jsme odjet po šichtě ve fabrice do skaláku splnit povinnost. Ve čtyři pod skálou a za tmy na vrcholu. Slastný pocit, z kterého jsem žil další dva roky.

Čas  ale neúprosně  běží dál. Mnohé se mění. Kamarád odešel do nebeského Skaláku. Na pár let jsem hodně polevil v lezeckých aktivitách pro jiné sporty.

A najednou mě došlo, že je to  letos právě 40 let, kdy jsem se ve stěně Podmokelské pohyboval poprvé. Ne naposled, párkrát jsem výstup ještě zopakoval. A dokonce při posledním výstupu před cca patnácti lety jsem prohlásil, že už nikdy.


Z politického marasmu, rozbitých silnic a ucpaných dálnic jsme také my, jako rodina, vyrazili letos opět po dvou letech a loňském válení se u moře, do slovenských hor a termálních koupališť.

Před dvěma lety jsme prochodili Slovenský ráj, udělali jsme pár túr v Tatrách a vystoupili na Kriváň.

Letos jsme chtěli něco podobného a tak v době kdy Jarda s Lenkou brázdili Nízké Tatry, toulali jsme se po Malé Fatře, kde jsme jeden den přešli část hlavního hřebene z Velkého Kriváně přes Chleb, Steny, Poludňový Grúň a Grúň do Vrátné. Další den jsme šli přes Janošíkové Diery na Malý Rozsutec.

Následoval přesun do Vysokých Tater, kde jsme mimo jiné vyšlapali nad vodopád Skok a zdolali Koprovský štít. Po odpočinku v popradských termálech následoval přesun do Kremnice na ferraty Skalka. Bohužel v Kremnici zrušili kemp a tak z časových důvodů a blížící se bouřky zdoláváme pouze jednu ferratu.


Po sobotním dešti, kvůli kterému jsme nejeli za Marcelem na Krkavčí skály, jsme se rozjeli v neděli na Obrvégry. Bez zdatného předlezce jsme se uchýlili k jednoduším cestám na Smrtku. Normálka přes kruh proběhla bez větších problémů. Pravou východní spáru však raději dáváme zajištěni ze slanění. Jistota se zatim ještě úplně nedostavila. To se pojevuje při pokusu o Prostřední spáru, kde končím u místa popsaném v průvodci jako SKOBA. Hledám a hledám až nacházím kus rezavého plocháče s otvorem 10 mm, v kterém býval asi kroužek. Smyčka nejde a ta co je podemnou o krok výše už bude k ničemu. Rozum velí k návratu a loudavé procházce okolo ostatních věží. Trochu nechápavě prohlížím cesty, které jsem kdysi přelézal s jistotou a radostí. Tak třeba příště alespoň za někým na dobrém konci lana.

PS: Jestli někomu připadá,že na fotkách mám na sobě nějak moc materiálu, tak to je u mně normální. Nosil jsem to vždycky a mnohokrát se mi to vyplatilo.
Tafi

 
Copyright © 2007 - 2026 • HK Jizera • všechna práva vyhrazena | Webdesign: JWDesign