Těžké mraky nad Černou horou nevěstí nic dobrého. Lyže pomalu vykrajují stopu ve strmém svahu pokrytém hlubokým sněhem...
Až o pár dní později mi Lenka říká, že jsem si zas musel něco dokázat. Ano. To, že krása Krkonoš nemusí být jen v sluncem zalitých pláních a dalekých rozhledech, že je príma mít kamaráda, na kterého je spolehnutí, a že mi éra kostkovaných bačkor zatím nehrozí...

Podle původního plánu tu měla být s námi, tak jako další kamarádi, kteří z různých příčin nakonec nejeli. Není čemu se divit. Počasí za poslední dny obléklo Krkonoše do pořádného zimního kabátu a ani předpověď na dny příští není zdaleka příznivá.

Je čtvrtek 2.dubna 12h. Na třídenní přechod Krkonoš vyrážím společně s Marcelem. Dobrodružství začíná...

Moje cesta mohla skončit už kousek pod Brandlem. Z nebe se stále sype, silnice jsou neprotažený a autobus v ostrých zatáčkách dostává smyk. Jen odevzdaně sleduji jak zadní část vozu nekontrolovaně klouže po silnici a zastavuje se až nárazem do svodidel. Zbytek cesty jedeme krokem. V Liberci se vítám s Marcelem. Házíme bágly a lyže do prostoru pro zavazadla a vyrážíme směr Jičín. Řidič má problémy se rozjet už při výjezdu z autobusáku. Zdá se,  že se mu zasekává brzda. Kousek za Libercem je dálnice totálně ucpaná. Naštěstí jedeme zastávkovým a tak z dálnice odbočujeme. V Jičíně jen tak tak stíháme autobus do Janských Lázní, není čas si ani odskočit. Konečně stojíme na Kolonádě v Jankách. Vše je zapadáno sněhem a všude jako po vymření. Polévka v restauraci Lesní dům se nekoná. Pod stříškou dalšího opuštěného hotýlku se přezouvám do lyžáků. Máca v nich jede už z domova. Trekovky strkám do batohu a oba si dáváme vydatný lok z placatice. Krajinou bez života stoupáme k vrcholu Černé hory.

Kde neprojede ani sněžnej skůtr

Kiosek u staré lanovky je otevřený. Bramboráčky se zelím, usušit propocené věci a nahřát si záda u kachlových kamen. Idylka, která nám zabere dvě hodiny. Marcel dostává zprávu od Radka, že nám s Fandou půjdou naproti z Rokytnice a sejdou se s námi na chatě Vatra. To je příjemná zpráva a tak hned mailem potvrzujeme nový počet nocležníků. Obloha se protrhává a vylézá sluníčko. Je čas vyrazit. Po pár metrech od chalupy už je vše jinak. Obloha se opět zatahuje, hustě chumelí a fouká vítr. Na druhé straně hory se těšíme na "Václavák", prudší sjezd v jinak pozvolné sněhové pláni. Asi jediné místo, kde se nám pásy trochu rozjedou. Když míjíme Kolínskou boudu sice fouká, ale nádherně svítí sluníčko. Za Lučinami zachytí Marcelovo bystré oko ceduli Svijany. "Jdem na jedno?" "Jo, ale rychlý". V boudě Svornost nám ochotně nalévají po zavírací hodině a "jedno rychlé" je na hodinu. Ještě netušíme, že nám ta hoďka dneska bude ve finále chybět.

Když připínáme lyže, původně oranžový západ dostává černou barvu. Začíná znovu padat a foukat. Večerní idylka se nekoná. Stoupáme svahem kolem Lyžařské boudy lesním průsekem k vrcholu Liščí hory. Stopa projetá skůtrem končí a dál se brodíme hlubokým sněhem. Když se přehoupneme přes vrcholek, vítr zesiluje a žene nám velké vločky přímo do tváří. Záhy mám zaflákané brýle a tvář obalená sněhem nepříjemně promrzá. Nafoukané jazyky, do kterých se zasekávají lyže nám zpomalují postup. Přestože ještě není tak pozdě, díky černým mrakům se téměř setmí. Čelovku mám na dně báglu. S tím jsem tak nějak nepočítal. Nekonečnou plání se probíjíme jako dva polárníci. Konečně se před námi vynořuje Bouda na Rozcestí. Mechanicky odbočujeme doprava a střídáme se v prošlapávání stopy. Nejdřív Marcelovi, pak mě zvoní telefon. Nezvedáme ho, stejně bychom v tom větru prd slyšeli. Po nějaké době se zvonění opakuje. Dochází nám, že volají kamarádi. Musí však počkat, vždyť na Výrovku už je to kousek. Konečně se ze tmy vynořuje bílá hromada vzdáleně připomínající chatu. Přelézáme sněhovou návěj u vchodu a sklepáváme z bund a batohů vrstvu sněhu.

Perzonál nám sděluje, že ráno vchod pečlivě odházeli, ale se skůtrem dojeli jen pár set metrů od chaty. Volám Tafimu a Ráďovi, že jsme v pořádku. Okno v našem pokojíku je do 1/2 zapadané sněhem. Převlíkáme se do suchýho a jdeme na večeři. Nakyslá česnečka je asi od neděle. Za poslední 4 dny jsme tu první a jediní návštěvníci. Moravský vrabec však nemá chybu, ale do Marcela přesto nejede. Dávám kofolu, Marcel horkou vodu s Coldrexem a pak zaslouženou plzeň. Dozvídáme se, že z Pece jdou na Výrovku další dva skialpinisti. Poryvy větru, které lomcují okny, dávají tušit, že to pro ně nebude procházka růžovým sadem. Čekáme asi do půlnoci, ale pak dáváme sprchu a zaleháme. V noci mě budí křeč v tříslech. Každý sebemenší pohyb mě paralyzuje. Pokorně ležím na zádech a čekám, až to odezní.

Ráno máme okno zafoukané sněhem až nahoru. Balíme věci a scházíme dolu na snídani. Švédský stůl se prohýbá pod dobrotami. Na to, že tu jsme sami (ti dva v noci nedorazili) docela luxus. Dělám čaj do termosky a pak si dáváme ještě dvacet. Když dopíjíme nezbytné pivo na cestu a před zapadanou Výrovkou nasazujeme lyže, je téměř jedenáct.

Ledová hora

Stoupáme svahem Luční hory až k místu, kde to skůtr otočil. Prošlapávání stopy už máme natrénováno zevčerejška. U Památníku sotva rozeznáváme Luční boudu. Beru si goráčovku a na krk nasazuji tunýlek. Na Sněžce se bude hodit. Ta občas vykoukne z mraků jak pyramida v Gíze. Konečně jsme v Obřím sedle a koukáme do vyfoukané severní stěny. Nechce se nám pěšky, tak pokračujem okružní cestou. Po chvíli nás zastavuje šikmá ledová plotna z hrbolatého vodního ledu. Chvíli váhám, pak klopím lyže na hranu a plotnu přejíždím. Takových nás čeká ještě několik, než se dostaneme na východní stranu hory. Další plotny obezřetně obcházíme a pomalu stoupáme k vrcholu. V jednom zvlášť strmém místě ujíždí Mácovi na ledu lyže, ale ustojí to a pomalu stoupá dál. Zkouším to víc vlevo, ale v brýlých zaflákaných sněhem už nerozeznám co je led a sníh. Ocitám se na velké ledové plotně, kde mi okamžitě ujíždějí obě nohy. Až po zhruba 10 metrech se zastavuji u vyčnívajícího šutru. Silou zapíchnu hůlku do ledu, opřu o ni lyži a pomalu se zvedám. Opatrně kráčím k chodníku, který je celý pod ledem. Přejdu ho a stoupám kousek po sněhu. U zafoukaného horního vchodu lanovky mě zastavuje další led. Jediný sníh vede přes střechu lanovky. S námahou na ni vystoupám a na druhé straně sjedu do zmrzlé trávy. Po ní dojdu až k řetězům. Jsme na vrcholu.

Máca zatím zjišťuje, že u Poštovny není kam se schovat. Pokračujem kolem kapličky, která vypadá jak kulisa z Mrazíka, až na polskou boudu. Dáváme si gulášovku a pivo. Sundaváme spocené věci a pouštíme se do polévky. Ta gulášovku nepřipomíná ani vzdáleně. Od pusy se nám kouří a za chvíli se klepeme zimou. Navlíkáme se zpátky do věcí a připravujeme si goráčové rukavice. Polák, který dorazil po nás, má mačky. Záhy zjišťujeme proč. Fanda s Ráďou mezi tím dojeli na Labskou a chystají se na Martinovku. Opouštíme vymrzlou boudu a připínáme lyže na batoh. Chodník je pokrytý vrstvou ledu, takže začíná ručkovaná na řetězech. Asi 200m pod vrcholem ujíždí Mácovi noha a druhá v zaklíněné botě se nepříjemně kroutí až v ní zřetelně křupne. Marcel to odhaduje na zlomenou kost nad kotníkem. Po chvíli se však zvedá a zkouší si na ni stoupnout. S námahou se mu to daří. Pomalu sestupujeme podél řetězů. Zdá se, že to půjde.

V sedle pijeme čaj a zvažujeme další postup. Pokud to půjde, chce Marcel dojít až na Špindlerovku. Pokud ne, odbočíme na Luční nebo zavoláme horskou. Máca tvrdí, že to jde, tak pokračujeme úbočím Stříbrného hřebene na Polední kameny. Prošlapuji stopu a sem tam přejíždím po ledu. Když volá Fanda, líčí mu Marcel, co se stalo. Chce, aby nám kluci přišli naproti na Špindlerovku. Jsou na Martinovce a Fanda si myslí, že si Marcel dělá srandu. Chvíli to trvá, než mu uvěří a souhlasí, že nám s Radkem přijdou naproti. Vítr fouká tak, že plánovaný čaj u skal na Slunečníku dáváme až pod Malým Šišákem. Konečně se svah láme dolů a hlubokým sněhem sjíždíme ke Špindlerovce. Sotva Mácovi udělám fotku před vchodem, spatříme naproti na kopečku světla sněžného skůtru. Za chvíli se již zdravíme s kluky a Máca volá sanitku. O pár hodin později má již nohu v sádře a čeká ve Vrchlabí na Tafiho, který mu slíbil, že pro něj přijede. Diagnoza - nalomený kotník.

Vracím se s Fandou a Raďasem na chatu Vatra, kde se kluci podle plánu již ubytovali. Dáváme sprchu, večeři a klábosíme skoro až do půlnoci. Oknem chaty svítí měsíc v úplňku. V tu dobu už míří Tafi s Marcelem k domovu. Usínáme při otevřených oknech, protože topení hřeje na plno.

Konečně slunce

Ráno po vydatné snídaní balíme. Čeká nás cesta na Martinovku a Labskou, po které kluci včera přijeli. Je nádherné počasí, téměř bezvětří a kolem sluncem zalité stráně. Cesta vede kolem Ptačího kamene, kde se fotíme a kocháme výhledy. Sem tam přejde nějaký mrak, ale pak se zase vyčasí. Míjíme velkou bandu běžkařů a přijíždíme na Martinovku. Volám Tafimu, který v půl jedné v noci přivezl Marcela a ráno vyrazil do Rokytnice. Momentálně je u auta a půjde nám naproti. V příjemném prostředí Martinovky doplňujem nezbytné tekutiny a pokračujeme dál na Labskou. Když se kousek před ní potkáváme s Tafim, obloha se znovu zatahuje a začíná sněžit. Ani na chvíli neváhame a míříme do chaty. Dáváme si polévku a jedovatě červenou malinovku. Tafi s Ráďou budou řídit, tak pivo si dávám jen s Fandou. Popíjíme a probíráme zážitky posledních dnů. Bylo jich opravdu hodně. Když opouštíme boudu obloha se trochu protrhává. Míříme ke Čtyřem pánům a dále na Lysou. Na Růženčině zahrádce se vyjasňuje a je vidět až na Sněžné jámy. Na Lysé sundaváme pásy a po urolbovaném svahu sjíždíme do Rokytnice. I s batohem na zádech si společně s ostatními sjezd užívám. Vím, že bude tuto zimu již poslední. Loučíme se s Tafim a nasedáme k Raďasovi do auta. Naše dobrodružství končí.

Co říct na závěr?

Dík Tafimu, že pro Marcela dojel do Vrchlabí a ještě nám přijel naproti. Dík Fandovi a Řáďovi za krásnou poslední etapu a za spolupráci při řešení mimořádné události. Ráďovi za odvoz autem. Mácovi za statečnost a za to, že se do toho se mnou vůbec pustil. Ať se ti to rychle zhojí. Doufám, že příště dáme zase nějakou bohovskou ptákovinu.

Jarda

 
Copyright © 2007 - 2021 • HK Jizera • všechna práva vyhrazena | Webdesign: JWDesign