V pondělí jsme  vylákáni krásným podzimním počasím, vyrazili s Blani do Jizerek, dobýt vrchol Kristianovské Černé hory a dominanty v jejím hřebeni - Sněžné věžičky.  Celá akce se nesla v duchu "vůdce vede a klient věří" a odhodlání dobýt vrcholu stůj co stůj.

Jako naschvál se nám po oblečení do lezeckého u paty stěny zatáhlo, ochladilo a začalo foukat. Blani se ujala role jističe a já vyrazil směle k vrcholu monumentální věže.

Za mohutného funění, hekání a založení jednoho "kamaráda" jsem dosáhl vysněného cíle. Blani dole prochladlá odmítla opustit stanoviště. To se záhy jeví jako prozíravé, neboť na vrcholu není slaňovací bod a tak začíná akce, jak mě dostane dolů. Po omotání pěti smrků, přehazuji lano a s jásotem na dva odrazy slaňuji celou věž. 

Vrchol výpravy je dobyt a tak hurá směr Nová louka. Pod Černou horou opouštíme trasy pro neznalce a znalecky vyrážíme do houští. Podle digitálek rychle určuji směr postupu a brodíc se po kotníky rašelinou, ukrajuji další kilometry , které nás dělí od piva a teplého pokrmu. Blani mě tiše a důvěřivě následuje (oddaná to žena). Ví, že má před sebou znalce. Za pár hodin jsme u stolu. Dáváme si dary zdejších lesů, které ještě před pár dny běhali tam, co jsme se brodili. Zapíjíme to pivem a vyrážíme směr Severák - parkoviště. Cesta po asfaltce se mi jeví jako nudná a zdá se mi, že takto Blani neocení kvality mé úžasné čelovky. Opět les, houští a přesvědčování, že vím, kde jsem. A najednou Královka a nádherný pohled na rodné město. A pak, že nevím.

Čelovka byla ohodnocena jako vynikající a tak pokračujeme, už pohodlně k autu. Hrdina je naložen (únava z výstupu na vrchol věžičky se dostavila) a vezen do civilizace, kde bude moci sklízet ovace za svůj hrdinský čin.

Ale vážně. Bylo to fakt pěkné. Příště Vás vezmeme s sebou. S námi se neztratíte.

Tafi a Blani