Tentokrát všechno začalo mou středeční  SMSkou ,,že se mi kolega vrátil z dovolené a že můžu někam vyrazit. “Prima, že jsi se ozval“ volá Petras  ještě než jsem stačil položit mobil “V pátek jedeme do Španělska do Picos de Europa, potřebujeme šestého“.

Usoudil jsem, že podobné nabídky se neodmítají a tak už v sobotu v největší  polední výhni  hledáme  mezi poli v okolí francouzského městečka Pointier  velevýznamnou oblast o třiceti cestách, abychom v tom autě nezakrněli.

Zajímavá na celé zastávce byla jen říčka protékající kousek od stěnek, ve které jsme si máchali opruzelé zadky a pak ještě podvečerní “kozumace“ pod vonícími lipami.

  Druhý den odpoledne jsme se autem vydrápali po krkolomné prašce  až na její konec nad vesničku Sotres, odkud se nastupuje do hor. Začíná pršet, takže do BC u chaty Urriellu se vydáváme až v pondělí. Kolem jedné máme postavené stany a jdeme se s Červeněm podívat na cca 200metrové 6áčko. První délka za V+ dobrá, ale ve druhé 6a to Červeň balí… místní nejsou žádná ořezávátka a klasifikace je tvrdá.

 Po včerejší zkušenosti jsme slevili a dneska se pokusíme o vrchol 350 metrů dlouhou klasikou Cepeta V+. V cestě je už jedna dvojka a tak se zařazujeme způsobně do fronty. Ne tak Španěláci, kteří přišli po nás. V okamžiku,kdy  má Červeň vymotanou první délku, překřížili nám z boku lana. Začal jsem řvát jako tur a vše doplnil patřičnou gestikulací. Ačkoli to bylo česky, Španěl zařadil zpátečku a vycouval. Pak už se choval slušně a udržoval patřičný odstup.

 Pravidelně se  střídáme, štandy jsou jak v Tatrách, někde nýt, někde skoby provázané smyčkou, někde nic, tedy po vlastním. Lezeme v pevném vápně, jen poslední dýlka je rozkrachtaná. Na  hřebeni k vrcholu potkáváme Martu s Romanem, kteří přilezli západní stěnou a tak jsme na Pic Uriellu ve čtyřech. Zábava ovšem nekončí, trojkový solo sestup ke slanění a následný pochod ve sněhu v lezečkách zpět k batohu teprve zakončují úspěšný výstup.

 Ve středu žádné experimenty, hned vedle Cepety  vede 240metrové Espejima de Verano 6a. Skálu už máme trochu okouknutou, tak se nám jeví dnešní lezení za odměnu, navíc vede pod slaněním, tak alespoň štandy jsou luxusní. Jen nás je ve stěně víc a tak sem tam někdo pošle něco dolů. Ale zase mohu fotit vedlejší dvojky.

 Ještě odpoledne balíme, scházíme k autu a odjíždíme do údolí, abychom přejeli na druhou stranu hor. Přes noc přichází fronta, takže měníme plán a podle průvodce hledáme nejbližší lezeckou oblast u městečka Aquilar de Campoo.  Cesty jsou zde do dvaceti metrů, ale hodně těžké (později se dozvídáme, že to tu dělají boulderisti) nic pro mě. Třetí den se chceme jet vykoupat do Atlantiku, ale u Bilbaa začíná bouřka a provází nás na zpáteční cestě až do Německa.