Letos jsme  po letech pojali dovolenou více lezecky ne kolově. Plán byl poznat pár míst v Jeseníkách a na Slovensku. První oblastí, kterou jme navštívili bylo Jesenické Vrbno pod Pradědem. Jednak z důvodu zbohatnutí při rýžování zlata v nedalekých Zlatých horách, ale hlavně  obhlédnout oblast kilometr od Vrbna a kempu  Skály v Ludvíkově.

Oblast je velmi dobře dostupná. Pokud dojedete autem ke kostelu v Ludvíkově tak za 10 minut už lezete. Cesty jsou poměrně dobře odjištěné, ale samozřejmě se najdou cesty kde je potřeba trochu morálu. Hlavně při nástupech. Na materiál břidlice docela dobře drží boty. Horší je to s rukama, jelikož skále je občas nepříznivě vrstvená a je potřeba si na to zvyknout. Jo a také doma trochu potrénovat sílu. Lezení je dost silové. Dali jsme pět cest a měli jsme dost. A tak druhý den kolo do zlatých hor narýžovat trochu zlatých šupinek. Ale asi je ta káď v které se to všichni učí dost vybraná. Tak stále chudí balíme a jedeme směr Slovenská Kremnica.

U Kremnice je další náš cíl Via ferrata Komín – Skalka. Pěkné ferratové centrum, trochu připomínající svým pojetím Vodní bránu, se nachází kosek od parkoviště u lyžařského areálu Krahule – Skalka. Po deseti minutách jste u nástupu, vlastně sestupu k začátkům vlastních ferrat. Na seznámení si dáváme Komínovou s variantou na Trubačovu věž. Klasifikace C. Cesta bez větších potíží a tak hurá na stěžejní směr ferratu Výzva. Klasifikace E – 70 metrů výšky s převisem  4 m. Je zde použito minimum  umělých stupů. A tak od začátku do konce musíte makat. Připravená odsedávka se hodí. Asi v půlce fotím Blani, ale po zavěšení foťáku zpět  na rameno se tento poroučí do údolí. Naštěstí nikoho netrefil a přežil. Cestu zdárně dokončujeme a hodnotíme ji jako pěknou. No nicméně pokud tam nemá člověk cestu tak se to asi nevyplatí jet 450 km.

To ale nebyl náš případ jelikož byla v plánu návštěva další oblasti Vtáčnik – Hradisko. Jedná se o andezitový lom s výškou stěn až 100 metrů. Je zde na 70 cest, které jsou různé obtížnosti a různě dobře odjištěné. Přístup od auta je dobrý. Za zhruba půl hodiny stojíte pod stěnou. V levém sektoru jsou nové, velice pěkně odjištěné cesty. Jednu s nich o délce třiceti metrů dáváme. Ale již tady chápeme, že počasí není ideální.. Teplota atakuje čtyřicítku a tak i při dobrých vlastnostech materiálu je někdy problém chyt udržet. Poté nastupujeme do cesty Vzdušná s cílem dosáhnout vrcholu. Po pětatřiceti metrech lezení tatranského charakteru IV+ dobírám totálně upečený Blaní a velíme k ústupu. Tak snad příště. Určitě se vyplatí se sem vrátit. Další den se poflakujeme na kole okolo Bojnic a vodní nádrže Nitrianské Rudno. U piva si Blani vzpomíná, že v Montáně četla o nějaké další oblasti někde v pohoří Vtáčník. U stanu nalistujeme, na telefonu najdeme a je rozhodnuto. Než odjedeme do Petrova na burčák, tak se ještě zastavíme v oblast Sekaniny nad Lehotou pod Vtáčníkom. Od parkoviště dojdete ke skalám prvního sektoru Salamandr kolem mohutných mužíků za pět minut. A tady Vás čeká nádherné lezení v perfektně odjištěných cestách. Nemá cenu popisovat musí se zažít. Vřele doporučuji a určitě se sem někdy vrátím.

No a je konec. Rychle do Petrova . Dva litry burčáku a pak už jenom úmorná cesta domů. Tak ahoj Slovensko a zase někdy. Je zde ještě mnoho věcí k objevování.

Tafi