Pro skvělé výhledy a silné zážitky nemusíme jezdit příliš daleko. Nízké Tatry jsou tak trošku ve stínu svých vysokých soukmenovců. Nejsou zde skalnaté štíty ani vysoké vrcholy. Celý hřeben však měří 100 km a má 5500m převýšení. Pro milovníky horských přechodů a pro ty co potřebují občas utéct od civilizace je lákavým cílem.

19.7. vyrážíme s koly na střeše na Pálavu, kde trávíme čtyři dny cyklistickými výlety s našimi kamarády.

Ubytování v Perné ve Vinařském domku se sklípkem a posezení s grilem nám skýtá vše potřebné k relaxaci po návratu z cyklotúry. Takže každodenní parna jsou snesitelnější. Poznáváme Mikulov, jeskyně Na Turoldu a spoustu malebných vesniček a zákoutí a prakticky celé okolí nádrží Nové Mlýny. Čtyři dny utekly jako voda a musíme se rozloučit. Míříme na Slovensko.

Navečer přijíždíme do Telgártu, cílového místa našeho přechodu Nízkých Tater.

Chvíli nám trvá, než najdeme bezpečné místo pro zaparkování auta na příštích 5 dnů. Po dohodě s majitelem nakonec parkujeme u penzionu pod lyžařskými sjezdovkami. Dáváme večeři a balíme batohy na 5 dnů. Jejich váha zase není ideální, ale na to jsme si už zvykli. Ráno po snídani házíme batohy na záda a míříme k železniční zastávce s honosným názvem Telgárt Penzion. Ve skutečnosti plechová bouda kde začínáme pochybovat, zda nám tady rychlík vůbec zastaví. Ještě rychle v nedalekém potůčku protřít oči a vyčistit zuby a už tu je vlak. Zastavuje a tak spěšně nasedáme a míříme do Banské Bystrice. Tam přesedáme do dálkového autobusu, který nás v 11:30 vysazuje v Donovalech. Nabíráme vodu, každý 2,5 l, protože na hřebenu nebude a postupně se začínáme vzdalovat civilizaci.

Počasí je příjemné a tak rychle nabíráme výšku. Necháváme za sebo lyžařské sjezdovky a strmě stoupáme vzhůru abychom vzápětí zase ztratili nastoupano výšku. To se několikrát opakuje. Obloha se zatahuje a začíná pršet. Nasazujeme bundy a pokračujeme do sedla Hadlanka. Odtud začíná strmý výstup na Kozí chrbát. Přestává pršet a dokonce opět vylézá slunce. Dáváme svačinku a sestupujeme šíleně smekavým terénem do Hiadelského sedla. Je zde přístřešek pro přespání a 200m pod ním pramen vody. Rozhodujeme se tady přespat, protože začíná foukat vítr a na hřebenu žádné závětří nebude. Vaříme večeři a uleháme na půdičku do spacáků. Vítr zesiluje a dráty VN, vedoucí sedlem rozeznívá jak píšťaly varhan. Ani v noci vítr nepolevuje, dráty hučí a my se snažíme usnout.

Ráno vstáváme po napůl probdělé noci. Vaříme čaj, snídáme a balíme batohy na cestu. Ze sedla stoupáme strmě na Prašivou, dále na Malou a Velkou Chochulu. Následuje sestup po travnatém hřebeni. Poryvy větru na hřebeni si s námi pohrávají tak, že občas musíme zastavit. Traverzujeme kosodřevinou porostlý vrchol Skalka. Kličkujeme v porostech kosodřeviny a vycházíme na rozlehlé louky. Ze sedla pod Skalkou míříme k Veľké hoĺi, jejíž vrchol se traverzuje po jihovýchodním převážně travnatém úbočí.Pokračujeme na Zámostskou holi a pak dlouhým táhlým svahem až na skalnatý vrchol Ďurková. Jeho mohutné skalní bloky se vymykají rázu okolních kopců. Je odtud nádherný výhled především na masív Skalky, který dominuje. Sestupujeme do Sedla Ďurkovej a odtud zahýbáme doprava z hlavního hřebenu a pokračujeme k turistické útulně Ďurková, kde plánujeme přespat.

Zjišťujeme, že tu jsme první a tak dáváme polévku a pivo. Venku stále fouká silný vítr a tak se rozhodujeme nestavět stan, ale přespat na půdě v noclehárně. 300m pod chatou je pramen, kde se opláchneme a nabereme vodu na vaření. Ohříváme další porci Expres menu a můj batoh je hned o dalších 600g lehčí. Do chaty přicházejí další turisté a ve 21 hod. je všech 30 lůžek na půdě obsazeno !!! Koncert zpívajících drátů z předešlé noci střídá vibrování nosních chrupavek a směsice dalších neidentifikovatelných zvuků. Konečně svítá a první ranní ptáčata začínají vstávat. Vstáváme také. Lenka bere igelitku a sestupuje po krkolomných mlynářských schodech. V tom ztrácí rovnováhu a padá nešťastně přímo na levou ruku. V mžiku jsem u ní. Ruka je evidentně zlomená a tak kmitám zpět nahoru pro lékárnu a venku pod přístřeškem hledám vhodnou dřevěnou dlahu. Ruku se snažím narovnat a fixovat pomocí dvou pružných obinadel. Je mi jasné, že náš přechod hřebene skončil.

Volám Horskou službu a balím batohy. Než dorazí ogaři v teréním autě k chatě, stihneme dát snídani a pohledem na východ slunce se rozloučit s hřebenem Nízkých Tater. Záchranáři chválí fixaci zlomené paže, ale nakonec ruku převazují a vyrážíme do doliny. Krkolomnou cestou místy na hranici možností terénního auta po 1 1/2 hodině zastavujeme před nemocnicí v Brezně. Tam dávají Lence ruku do sádry a konstatují ještě zlomené tři nártní kůstky levé nohy. Dáváme kávičku z automatu a čekáme na zastávce před nemocnicí na autobus do Telgártu. Po 2 hodinách již sedíme v našem Peugeotu a mastíme směr Česká republika. U známých ve Vracově vyzvedáme kola a nemůžeme odmítnout pozvání na večeři. Pak už jen přetrpět cestu po D1 a v půl druhé ráno uleháme v Jablonci do peřin.

Návrat do civilizace neproběhl úplně podle původního plánu, ale tak už se to někdy semele.

Jarda