Pád z hory, díky kterému nemůžu už tři měsíce dělat nic jinýho než jezdit na lodi a vzpomínkový optimismus (dal mi zapomenout jaké to jsou bolavé galeje) mě přiměli přihlásit se znovu na ultramaraton na seakajaku z Týna nad Vltavou na Slapy.

Tentokrát se žádné velké drámo nekonalo. Vše organizačně klapalo a tak jsme v šest odstartovali do slunečného rána.

Hned od začátku jsem si zakázal jakékoli prudké a silové pohyby a tak jsem  se stylem míchání pudinku za klábosení s kamarády vydal ranním oparem ke kostelu s mostem, kterážto silueta je jediná správná předzvěst cíle po absolvování stošesti kilometrů.

Vše ostatní je fata morgána způsobená  vyčerpáním.

Na prvním přenášení si způsobně všichni pomáháme, ale potom se pole trhá. U Podolského mostu, kde jsem toho měl minule už plný brejle, jsem celkem svěží a stále si držím tempo s Martinem, který mi to minule nandal a mezery mezí námi tvoří jen rozdílná potřeba vyprazdňování a doplňování, takže chvíli vidím záda já jemu a za chvíli zase on mě. Někdy před jedenáctou míjíme hrad Zvíkov a již tak krásné výhledy nám zpestřují osazenkyně plachetnic a člunů, které s přibývajícím vedrem odkládají svršky.

Bohužel mám krizi, tuhnu a moc si to neužívám. S minutovým spožděním dojíždím za Martinem k hrázi Orlíku. Tentokrát nemusíme přenášet a způsobně čekáme ve frontě spolu s plachetnicemi  na výtah, což je i v polední výhni lepší, než pádlovat nebo  vláčet kajak na rameni pod hráz. Je takové vedro, že se mi zpotil i mobil v sáčku a už se mi ho nepovedlo vzkřísit. Naštěstí mě pauza prospěla a Kamýk jedeme v kuse, jen při přenášení nám lodě nějak ztěškly a nedokážeme je najednou odnést.

Máme před sebou posledních 34 km. Cpu do sebe zbývající gel a doufám, že mě nakopne a vydrží na další čtyři hodiny. Ruce i záda jsou stále ještě v použitelném stavu a tak se  snažím o stále stejné strojové tempo míchání pudinku a modlím se, aby mě nezačaly brát křeče. Osmnáct kiláků (tj 25 jabloneckých přehrad) před cílem cítím, že můžu zrychlit a tak míchám pudink jako když se připaluje. Tím se mi povedlo trhnout doposud pevně se držícímu Martinovy.

Kilometrovníky na břehu jsou teď blbě vidět, tak vyhlížím spásnou siluetu kostela s mostem. Z pohupujícího člunu na mě nějaký maník pokřikuje “Halo šéfe a kolik na tom za den jako ujedete?“ Zabejčile odpovídám: “Doufám že stošest.„ Reakci neslyším. Konečně kostel, poslední kilák, zrychluji na šlehání, most 300metrů a balónky značící cíl. Mám to za sebou. Tentokrát  můžu z kajaku i vylézt, cítím nohy, nebrní mě říť, na rukou nemám puchýře a ruce zvednu nad hlavu. Míchání pudinku se vyplatilo, zajel jsem to o hodinu padesát rychleji než poprvé.:-)

Tady jsou kompletní výsledky.