Rok se sešel s rokem, pak ještě s jedním a 28.10. 2016  jsem zase byla na cestě do Nepálu. Zase jsem se od Radky Tkáčikové dala přesvědčit, že „tohle přece zvládneš“, no, už jsem taky trochu věděla, do čeho jdu, ale nervozita přece jen byla (možná právě proto, že už mě nechránila blažená nevědomost).

Už na letišti se schází sympaticky vyhlížející osmičlenná skupinka a další dny jen  znovu a znovu potvrzují, že tady první dojem nelhal. Do Káthmandú přilétáme brzo ráno. Přivítáme se s Radkou, po ubytování  se trochu vzpamatováváme a Radka nás a skupinku co už je po treku vede na Svayabunát, což je velká budhistická stupa se spoustou hinduistických.svatyněk kolem nad městem. To vše zcela bez rozdílu náboženství stále obhospodařují drzé městské opice. Jedna si zcela nekompromisně vyžádá od jednoho z dětí zmrzlinový kornout.

Druhý den nasedáme do objednaného autobusu a čeká nás cca 6hodinová cesta na začátek treku do Arughátu.  Počáteční asfaltový tankodrom s občasnou dopravní zácpou postupně střídá jízda terénem, kde pomocníci řidiče občas musí vystoupit a cestu urovnat, aby autobus projel. Arughát je níž než Kathmandú a je tam tepleji. Při pohledu z okna mi ovšem přejede mráz po zádech. Vidím pavučiny velké jak sítě nad badminton a tomu taky odpovídá velikost jejich tvůrců.

Po příjezdu do Arughátu se ubytováváme, dáváme si sprchu, povídáme, výšlap začíná až zítra. Má dvě části, cestu do Tsum Valley, pak sestup stejnou cestou a napojení se na okruh kolem Manaslu. Vycházíme do teplého rána a jak se rozptyluje mlha kocháme se pohledy na rýžová políčka, v dáli se objevující zasněžené vrcholky, a řeku Budhi Gandaki. Po večerech nám Radka čte vzpomínky raftařů, kteří řeku v 90.letech sjížděli, jeden z nich svou touhu zaplatil životem. Jeden večer nás navštíví jakási školní veselice, děti všeho věku a zřejmě i učitelé zpívají a tancují, cílem je vykoledovat pro školu nějaké peníze. Mile, ale nekompromisně nás zvedli od stolu a chvíli se do rytmu kýveme s nimi, ať mají radost, a samozřejmě, přihodíme nějakou tu rupii.

Druhý den ráno mi není dobře od žaludku, a musím se rozloučit se snídaní. Ještě nejsme ani v 1,5km, výškovka to určitě není, nějaká střevní chřipka taky ne, jiné problémy nemám, ale úleva nepřichází, nic mě nebolí, ale jde se mi špatně, nemůžu skoro ani pít, natožpak jíst, a opakovaně zvracím. Tady se ukazuje, že skupinka je fakt dobrá, samozřejmě, většinu mých věcí má nosič, ale chlapi si zcela automaticky rozebírají to, co si nesu já, a 2 dny do Tsum Valley stoupám skutečně nalehko, jak francouzská turistka, jen s hůlkami (ovšem taky skoro nalačno). Cesta podél řeky se vlní a nastoupaných metrů je  výrazně víc, než je rozdíl mezi jednotlivými etapami. Spolubydlící Lenka, primářka liberecké hematologie, se stává mou ošetřující lékařkou. Přicházíme do Tsum Valley, je to Tibeťany obývaná oblast a skutečně má jiný ráz. Víc fouká vítr, víc se práší. Lidé vypadají trochu jinak a děti jsou špinavější, ideálně s nudlí u nosu, ale v roztomilosti nemají konkurenci a záhy je všichni titulujeme termínem „šklebouni“.  Přesto v Chumlingu, (2 385m n.m.) zvažuji, že dál nepůjdu, další den je stoupání přes 1km. No, díky spolupráci celé skupinky a obzvlášť některých  ;-) to vyjdu, a užívám si typické himálajské výhledy.. políčka, zelené stráně, zasněžené kopce, čorteny. V  Rachen Gompě  (3,5km n.m.) s Lenkou dokonce vyšetřujeme místní „hostinskou“. A shodujeme se, že obtíže má od páteře. Není divu, ženské venku potkáváme téměř výhradně s těžkou nůší zavěšenou popruhem na hlavě. Druhý den ráno opět zvracím, přidává se prudký kašel, vzhledem k tomu, že zpátky se jde stejnou cestou, domlouvám se s Radkou, že zůstávám ležet, Mu Gompu (3,8km n.m.) vynechám a vyzvednou mě cestou zpět. Další den trávím v mátožném polospánku a záchvatech kašle, asi mám teplotu a dospěju k názoru, že nastal čas na antibiotika. Ještě, že se pak bude 3 dny sestupovat, mám šanci se trochu vzpamatovat, a postupně se mi dělá lépe, a na okruh kolem Manaslu nastupuju..no, neřekla bych, že ve formě, ale už jsem schopná nést si vlastní zátěž a se skupinkou dokážu držet krok.

Opět stoupáme podél řeky. Míjíme i místo, kde se Radka před 4 lety zřítila ze srázu 30m,  a po pár dnech se před námi otevírá pohled na masiv Manaslu.  Pohled na majestát osmitisícovky nad barevnými stráněmi je skutečně nádherný, zíráme a fotíme, takový výhled u oběda, o tom se člověku nesnilo. Ale čeká nás další stoupání, do vesnice Samagaon (3,5km n.m.) přicházíme za šera a ještě musím odhánět místní šklebouny. Jsou roztomilí, ale tolik píšťalek jako suvenýr fakt nemám (díky, Táňo J ). 

Další den je aklimatizační, cílem je nastoupat co nejvíc na cestě do základního tábora Manaslu. No, ještě fakt nejsem úplně fit a do výšky 4,5km mi to úplně stačí. Jdu s Lenkou ;-), která je ve svých 64 v neskutečné formě jistí nás Vašek z Chomutova, gentleman každým coulem  J ( nemít nás, mohl by jít svižněji) a Radka nás ujišťuje, že je lepší ve 4,5 posedět, než se zničit výstupem do BC a pak mít problémy v další etapě treku. Tak poslechneme, protože ta další etapa bude těžká.  Ne hned druhý den, to je přesun do osady Samdo  3,875 m. n.m. , takže je čas se kochat, a po příchodu si s Vaškem popojdeme ještě 100m nahoru, ať si zvykáme na to, co přijde.

Další den je skutečná „lahůdka“. Ze Samda  do sedla Larkya La 5 100 m.n.m. a sestup do Bimtangu , který je 3,590 m. n.m.  Já a Lenka vycházíme v 6 ráno, mně dělá doprovod Vašek, Lence Miloš, další vyráží v 7 hodin. Pohled na hory ozářené vycházejícím Sluncem je skutečně nádherný, kochání malinko komplikuje fakt, že kyslíku skutečně ubývá. Celá skupinka se schází v Daramsale, a dál máme tempo  + - vyrovnané, každý si drží to svoje, ale v podstatě pořád o sobě všichni víme, máme se na dohled. Je to dlouhé, najíždíme na styl chůze 15-20 kroků..pauza a tak pořád dokola.

Po nekonečném stoupání přicházíme do sedla, kde už sedí Radka a manželé  Čmuchálkovi z České Lípy  (mmch, Tomáš Čmuchálek má blog na idnes a tam se dočtete podrobnosti, a uvidíte mapu a fotky v profi kvalitě) a dávají si svačinku. Připojujeme se, a během chvilky přichází ostatní. Fotíme se, a záhy je čas vykročit dolů, cesta bude ještě dlouhá. A patřičně namáhavá. Přicházíme za svitu čelovek, kolena protestují, sestup je fakt výživný, ale v jídelně je teplíčko, jídlo je dobré a všichni jsme šťastní, že jsme to zvládli  Další den následuje sestup  do Darapani  (1963 m.n.)  Při obědě kolem stolu loudí místní psi, jeden po sušence chňapne tak hltavě, že mám ruku v jeho tlamě a po návratu domů se raději nechám očkovat proti vzteklině.  Do Darapani přicházíme opět za tmy a je to vlastně konec pěší cesty, takže kolem vynikající večeře sedíme s trochou sentimentu, loučíme se s nosiči a průvodcem, a předáváme jim finanční odměnu, je to navíc kromě peněz, co dostanou, když byli najati, „spropitné“ si zaslouží, starali se o nás jako o vlastní.

Druhý den  pokračujeme džípem dolů. Musím říct, že Mahindra Savari je skutečně houževnaté vozítko, cesta, kterou překonává, je opravdu krkolomná, občas řidič., mmch velmi šikovný, musí vystoupit a něco na cestě přerovnat, aby projel, Lenka poznamenává, že pro takovou jízdu by byl dobrý blembák.  Já vím, Novotňáku, že moc nepoznám, kdo je šikovnej řidič, ale někdo bez citu pro auto by to prostě neprojel  nebo by nás všechny rovnou zabil. A taky poznám, kdy mám strach, a tady jsem ho neměla :-)

Další dny trávíme v Pokhaře a v Káthmandú, ve zkratce..prohlídka památek a užívání si výhod civilizace, jako je teplá sprcha a jiné jídlo, než rýře se zeleninou/vejcem/sýrem + stejné obměny brambor a nudlí.  Hotová dekadence :-)

Už takhle je to dlouhé, takže to uzavřu J ..druhé díly dobrých filmů bývají slabší, ale já jsem nadšená z obou svých cest do Nepálu a jestli bude někdy nějaká „trojka“…já nevím.  Jak praví Shakespeare „nikdy neříkej nikdy“ :-)