V době kdy se Tafi chystá hájit Jizerácké barvy na Bouřňáku, vyrážíme na skialpový výlet do Rokytnice. Chřipková epidemie pokosila naše řady a původně šestičlenná skupina se nám poněkud smrskla. Příkrý terén směrem na Ručičky srdnatě zdoláváme ve složení Dáša, Marcel a já.

Pokaždé zde mám pocit, že šlapeme nějakou jinou cestou. Po chvíli jsme však na žluté a na Ručičkách si už dáváme čaj z vlastních zásob.

Marcel si stěžuje, že se necítí úplně fit a tak vytahuji placatici, aby pomohl své tělesné schránce rozproudit krev v žilách. My s Dášou si dáváme preventivně taky a za chvíli již stoupáme na Zadní plech. Slunce se konečně vyhrabalo z ranního oparu a krajina kolem se vybarvila do nádherných odstínů. Na vršku sundaváme pásy a nádherným prašanem sjíždíme ke Krakonošově snídani. Tam se moc nezdržujeme. Lok čaje, nasadit pásy a levá pravá stoupáme na Voseckou boudu. Stav Marcela se zhoršuje. Je mu blbě, má zimnici a tak pomalu stoupáme a těšíme se na boršč a teplo horské boudy.

Chata je plná lyžařů a tak čekáme, až se konečně někdo zvedne a uvolní nám místo. Naštěstí to netrvá dlouho a za chvíli si již s Dášou ťukám půllitrem. Marcel si dává čaj, džusový střik a všichni svorně boršč. Zatímco my si ho vychutnáváme, Marcel do něj sporadicky ďoube. Litujeme ho, protože mu je evidentně blbě a pomalu spřádáme plány co dál. Zvažujeme variantu, že ho nabereme v Harrachově, buďto samotnýho nebo s Dášou a já to objedu zpátky na Lysou pro auto. Rozhodujeme se počkat a tak zatím Marcel vytahuje lékárnu a já valím voči. Tolik pilulek co má s sebou jsem snad pohromadě ještě neviděl. Váhá mezi Ibalginem a Paralenem. Nakonec vítězí Paralen. "Po něm se hezky spotíš" povídám. "Já se po něm nepotím", odpovídá Marcel a pilulka mizí v jeho jícnu. Postupně tam mizí i boršč, čaj a džusík. Zdá se, že se mu trochu ulevilo a tak se rozhoduje pokračovat s námi.

Před chatou nazouváme lyže a chystáme se vyrazit spojkou k prameni Labe. Honem ještě vrážím foťák nějakému chlápkovi, aby nám udělal společné foto a můžeme vyrazit. Marcel zabere a bota mu vyjíždí z vázání. Koukáme, že špička vázání je úplně volná. S obavami, že se něco ulomilo nebo praskla pružina, porovnáváme vázání na obou lyžích. Nic naplat, chce to nářadí a tak Marcel vytahuje z batohu asi dvoukilový univerzální šroubovák se sadou nástavců snad všech druhů. Postupně povolujeme a utahujeme všechny šrouby, s nimiž se dá točit a nakonec je vázání opravené. Zdá se, že pilulka Marcela docela nakopla a tak svižně míjíme pramen Labe a pokračujeme kolem Čtyř pánů na Růženčinu zahrádku. Ptám se ho jak se cítí. "Potím se jako kráva" odpovídá a já se usmívám. Dáša hlásí, že nemá čelovku a tak Dvoračky pouštíme. Po očku sledujeme zářivý pruh zapadajícího slunce na obzoru a v monotónním rytmu se blížíme k Lysé Hoře.

Tam sundaváme pásy a již za šera sjíždíme po sjezdovce k autu. Není to žádná nádhera, místama jsou vydřené ledové plotny. Spodek je dokonce zavřenej a sem tam je to tam vydřené až na hlínu. Nakonec vše zvládáme a za chvíli již sundavaáme lyže na parkovišti v Rokytnici. Dopíjíme zbytky čaje a již za jízdy autem nás Dáša krmí pomerančem. Jsem rád, že nakonec vše dobře dopadlo. V Jabloneckých Pasekách se s oběma loučím a Marcelovi přeji, aby se z toho brzy dostal a neskolila ho chřipka.

Dík za príma výlet a třeba zase někdy na pásech a v hojnějším počtu, Jarda.