Jarní prázdniny, zima, jsme na lyžích v Rakousku a při jednom z obvyklých večírků, zrovna když Jardovi rupla ruka, se Marcel poprvé zmínil o Kavkazu.

Mne ani Jardu by ve snu nenapadlo, že bychom tyhle hory dali. A v této chvíli už je po nich. Ale hezky popořádku.

Zhruba od jara se začalo řešit slavné vízum do země Ruska a další příslušné papíry (zvací dopis, ovir, pojištění, letenky…) Vše se musí pečlivě plánovat a řešit, protože jak říkám, je to země kde včera znamená už vloni. Nyní se už smějeme, ale ve chvíli, kdy jsme stanuli oběma nohama na letišti, bylo všem jasno. Cuknout už nejde.

A tak pětičlenná expedice Kavkaz ve složení Marcel, Dita, Pavel, Jarda a já máme v plánu 5 denní aklimatizační trek po kavkazských sedlech s výstupem na Elbrus 5642m a pak přejezd do krásné Gruzie s výstupem na třetí nejvyšší horu Kazbeg 5047m.

Odlétáme společností Pegasus do Minerálních Vod, abychom zde, v oblasti pod Elbrusem načerpali během 5 denního treku patřičnou sílu, houževnatost a odvahu poprat se sám se sebou. Však batohy nás všech až na Pavla byly neskutečně „lehké“ cca 20kg, každý den nahoru a dolů. Naše putování začalo ve vesničce Elbrus. Brzy ráno po pivečku a kávě s chlebem jsme začali stoupat dolinou k sedlu Irikčat podél řeky Irik. Slunce nemilosrdně pálilo a tak cesta ubíhala pomalu, ale přece. Po nevyspalé noci a dlouhém stoupání končíme 1. den na travnaté plošince. V dáli se pasou koně, stavíme stany, vaříme večeři a kocháme se pohledy na zvlněnou krajinu. Ráno balíme a pokračujeme dál až do sedla Irikčat ve výšce 3667m. Je nádherně, stavíme stany a Marcel s Ditou ještě nalehko vystupují na blízký předvrcholek, aby se dostali blíže k Elbrusu. Máme ho na dosah, je nádherný. Usínáme s pocitem dobře unavených zad. Vrcholky v dáli jsou bílé a hvězdy na obloze jasné.

Ráno se probouzíme do sluníčka, vše sbalíme a po snídani pokračujeme dolinou po sněhovém poli, abychom záhy našli směr do sedla Čatkara. Sestupující skupina Čechů nám trochu radí kudy, protože nepřehledná cesta se ztrácí a trochu se lekáme toho kamenného chrastí. Stoupáme a opatrně nabíráme výšku, abychom hrdě stanuli v sedle 3 520m. Hrůza, kamenná vlhká suť je to nejhorší, co člověka může potkat. Ale dali jsme to. Trochu posvačíme, popijeme a obvyklými pohyby nadhazujeme naše bágly. Uf. Sestupujeme ve vedru dolinou Subashi, slunce pálí, mažeme vysoký faktor, krk, ruce, tváře červenají od slunce. Bez brýlí to teda nejde vůbec. Dolina voní rozličnou květenou, alpinky malé velké, lívance od krav a koní dotvářejí tu pravou kavkazskou idylu. Konečně táboříme u řeky, chladíme unavené nohy, vaříme a uléháme cca kolem 21. hod.

Ráno je jako každé jiné, vybarvené sluníčkově a voňavě. Tentokrát je naším cílem dolina se sedlem Syltran,3 441m. Cestou nás provázejí keříky rododendronů, azalek, potoky, potůčky a modře značená pěšinka. V sedle se otevírá úžasný pohled na jezero Syltran, věčně zamrzlé a majestátní ve své velikosti. Zde uléháme, mračna se rojí a v noci přichází docela velká bouřka. Nikdo ji nečekal, přinesla vodu a ochlazení.

Po bouřlivé noci je ráno studenější, než kterékoli jiné. Proto neleníme a sestupujeme nekonečnou dolinou do Verchnyho Baksanu. Občas potůček, jindy řeka a pak brod. Dita odhadla situaci dobře, sundala boty, přešla říčku a pokračovala dál po modré. Jarda se odvážil taky, ale skončil v potoce. Já a Pavel jsme hledali jinou odbočku, nakonec jsme přeskočili celkem suchou nohou. V dolině před námi se objevily první domky a civilizace, hlavně vidina dobře vychlazeného piva. Po sestupu ten lahodný hlt byl odměnou nejvyšší. Trochu jsme odpočinuli a sestoupili na hlavní silnici, kde se stopem lidé přemísťují celkem snadno a rychle. Za 500 Rb nás slušný taxikář odvezl do kempu Bivak v Terskolu. V lesním porostu nebyl problém najít místo na stan, dokonce i oheň zaplál a písničky, ty jsme zpívali jen tak a bylo to super. Vzpomínali jsme na partu v Ostrově.

Ráno po lehké bouřce jsme spakovali vše s výhledem na cestu k Elbrusu. Počasí se mělo kazit, takže jsme vyrazili pěšky k lanovce. V 9.20 hod jsme nasedli do staré kabiny a ta nás vyvezla přes rozbrázděný terén do stanice Mir. Rusové rádi lyžují a devastují kus půdy za půdou, z vrchu to vypadá jak měsíční krajina. Po přestupu na lanovku novou jsme stanuli blízko chaty v sedle Garabaši 3800m a již ve sněhu jsme směrovali k našemu dočasnému ubytování. Nechtěli jsme nějak riskovat se stany a tak v pokojíku chaty jsme rozbalili bágly a v 12.30 vyšli z důvodu aklimatizace pod Pastuchovy skály. Vichr a sněžení u mne vyvolalo nevolnost a tak jsme to s Ditou otočily. Byla jsem ráda, že jsem nějak došla. Ztráta orientace, slabost a nevolnost, průvodní projevy výšky. To rozhodlo, že jsem večer kamarádům řekla, že na Elbrus nejdu. Asi je to překvapilo, ale tělo si vždy řekne. Když se zabalili a ulehli na 5-6 hodin, uteklo to rychle a noční vstávání hlásilo přípravu na výstup.

Pití, tyčinky, kus hroznového cukru, čaj do termosky, pár posledních fotek a rychle vyrazit. Popřála jsem všem Hore zdar a ulehla zpět do spacáku. Spát moc nešlo a navíc se celkem brzy rozednělo. Po lehké snídani kolem půl 7 se najednou otevřely dveře. Pavel za ním Jarda, brzy za nimi Marcel a Dita. Pro mohutný vítr, mráz a omrzliny horu nedal nikdo. Uf, hlavně že dorazili v cajku. Okamžitě zalehli do spacáku. Dita se nemohla zahřát hodně dlouho. No, takže Elbrus nepokořen, ale my zdraví. Nebylo co řešit, protože výhledově se kazilo počasí a my stejně neměli už čas na výstup. Balení, sjezd lanovkou dolů, oběd a přechod do kempu. Poslední noc v Rusku.

Další den přejezd maršrutkou do Nalčiku, Vladikavkazu a pak na hranice do Gruzie. Tam fronta, odbavování zdlouhavé, smradlavé WC a nepříjemní úředníci. Za hranicemi další překvápko, silnice o kus dál zavalená kameny. Údajně se někde utrhla skála, takže zase čekáme. Nakonec dojíždíme do Stepantsmindy k večeru. Dáváme pivo, měníme money a jdeme do parku postavit stany už za tmy. Druhý den ráno nás vítá Kazbeg na obzoru, sluníčko a dobrá nálada, takže po sbalení opět vyrážíme do vršků. Naštěstí nám pomůže autotaxi, abychom si ušetřily síly na další výstup. Cesta autem je stejně dobrodružná jako celý trek po Rusku. Jezdí se japonskými Mittsubishi po šílených výmolech, hrbolech, kamenech, na obou stranách srázy. Vrcholek Kostela Nejsvětější Trojice Gergeti lemuje vodorovný pás mraků. Odtud stoupáme nekonečnou pěšinou v mlze a stavíme stany ve výšce 2985 m. Vaříme a jdeme brzy spát.

Probouzíme se do nádherného rána s výhledem na úchvatný Kazbeg zalitý sluncem. Po snídani balíme tábor a pokračujeme dále až k ledovci, který přecházíme vpravo a po překonání závěrečného suťového svahu přicházíme na tábořiště u chaty Bethlemi Hut ve výšce3670m. Na kamenném náměstí je mnoho stanů a my nacházíme dvě slušná místa hned vedle sebe, tak neváháme. Plánujeme výstup v noci na další den, počasí zatím drží. Trochu přebalujeme bágly a uléháme s pocitem psychické přípravy na výstup.

Noční tiché buzení je nemilosrdné, takže vzhůru do oblečení, nasnídat, nezbytné pití a tyčinky a s čelovkou stoupáme jako mnoho dalších cestou k vrcholu. Marcel se chce pověsit za nějakou grupu, ale jde to hladce a ani není třeba. Stoupající nadmořská výška hlásí, že jde do tuhého. I když v báglu nic nemáme jen mačky, je těžký. S východem slunce zhasínáme čelovky a stále stoupáme pomalu vzhůru nad mraky. Východ slunce je nádherný. Před námi se vinou linie stoupajících lidiček, v dálce jsou jak mravenci. Slunce nabírá na síle, ale jdeme systematicky, co 10-15 kroků, to krátké spočinutí. Vrchol dobýváme se sluncem v tvářích okolo 10. hodiny. Je jasno a všude kolem úchvatné výhledy. Stojí to za tu námahu. Fotíme se s vlaječkou. V té chvíli vzdávám mlčky hold Míšovi Barthovi, se kterým jsme se nemohli rozloučit. Pomalu otáčíme a začínáme sestupovat. Je to skvělý pocit. Sestup do sedla, krátké občerstvení čajem, tyčinkami a vším, co zbylo. Otepluje se a ani na chvilku nezávidím těm, co teprve stoupají k vrcholu. Sestup je zdlouhavý, vždyť vlastně obcházíme celý masiv, ale dočkali jsme se. Přespali jsme ještě jednu noc a další den již sestupujeme až do sedla k chrámu Gergeti Trinity ve výšce 2 200m. Jdu zapálit svíčku a znova si vzpomenu na Míšu. Slzy mi tečou, štěstím, smutkem, sama nevím. Je to energie kostela, která mne svou historií tak pohltila. A pak už jdeme dolů, domlouváme noc v soukromí a těšíme se na teplou sprchu. Večer odcházíme na slavnostní večeři a vínko. Je co zapíjet. A spíme spánkem spravedlivých až do rána, kde nás čeká domluvená snídaně.

Paní domácí připravila skvělé pochoutky, domácí čaču si však nikdo moc nedal. Po sbalení báglů a rozloučení odcházíme na náměstí, kde se domlouváme na převoz do Mcchety, abychom ještě cestou poznali další zajímavosti Gruzie. Starobylá pevnost Ananuri, přírodní skvost "travertiny", lyžařské středisko Gudauri a valíme až do Mcchety. Tam ukládáme bágly ke stánku jedné ochotné paní, chvíli poté, co se nám opět sám a ochotně, nabídl již starší pan taxikář, abychom se díky němu podívali na starý monastýr na d městem. Nejdříve ale procházíme starobylou Mcchetu, bývalé hlavní město Gruzie. Památky jsou krásné, vedro také. Popíjíme pivko, kupujeme vínko na večer a přemýšlíme, kde složíme hlavy. Kluci našli v podvečer spaní na starém fotbalovém hřišti, ale my s Ditou jsme nakonec usoudily, že spaní pod monastýrem, taky není k zahození. Došlo nakonec na starého pána, ten nás dovezl cca 15 km za město a po dohodě s ním jsme domluvili odjezd v 10.00 na další ráno. Vše klaplo, noc byla klidná pod oblohou plnou hvězd, s výhledem na Tbilisi a Mcchetu za popíjení dobrého gruzínského vínka. Poslední noc, poslední zážitky a pak jen odjezd do Tbilisi.

Na nádraží necháváme bágly a prohlídku města si užíváme nalehko. Pár suvenýrů, oběd, víno a pomalé loučení se zemí tak krásných výhledů, přátelských lidí a zajímavých nápisů. Snažili jsme se pochytit pár písmenek z tabulí a vývěsních štítů, ale brzy jsme se ztratili. Vzpomínky však zůstanou. Let z Tbilisi do Istanbulu a z Istanbulu do Prahy probíhal naprosto v pohodě a ani se nám nechce věřit, že je to vše v této chvíli už minulost. Tak možná zase někdy, sladká Gruzie.