Před dvaceti lety jsme na fesťáku v Ádru viděli poprvé tento nápis na plakátech. Nějaký delší závod na bajkách na sto a něco kilásků. No, v té době jsme jezdili už pravidelně při festivalech ( ale i jinde) Cross counry závody, které tady pořádal Tomáš Čada. Délka se pohybovala většinou tak do čtyřiceti kilometrů. Spousta terénních vychytávek a zábavy. Ale stovka? Ale proč ne. A tak jsme se s Pavlem přihlásili. Nevěděli jsme vůbec do čeho jdem a co se z toho jednou vyklube.

V den D je deštivo, zima, bláto. Kola jako dnes koupíš v Supermarketu. Oblečení tepláky, šusťáky a co doma máš. Terén je těžký a nenechává nikoho ani na chvíli odpočinout. Ale atmosféra a pocit, že jedeme něco, co tu ještě nebylo, je úžasný.

Na závěr závodu chumelí.  Ale dokončujeme. Šťastný, spokojený a zároveň zničený. Je mi 35. Žádný problém.

Léta běží a mi rok co rok stojíme v Teplicích na náměstí na startu této, dnes již bikové legendy. Osmý ročník pro  úraz  nedokončuji . Vypadávám ze skupiny těch co dokončili vždy. Veliké zklamání. Pavlik jede dál. Pokračuji další roky v účasti až do patnáctého ročníku. Tři sta metrů před cílem pád na zábradlí a po projetí cílem končím v nemocnici. Ve slabé chvilce slibuji Blance, že už nikdy.

Je letošní léto. Čísla z maratónů v různých koutech světa přibývají na dveřích. Letos se jedou Sudety po dvacáté. Stejný termín jako při prvním ročníku. Neodolávám, uprošuji Blani a přihlašuji se. Pojedu na výlet, na pohodu. Pavlik je dobytej a zdrátovanej, ale má povinnost. A tak stojíme 20.září 2014 na náměstí v Teplicích. Pavlik po dvacáté a já po šestnácté. V hlavě mám ještě vzpomínku na včerejší zahájení, při kterém jsme se účastníci prvního ročníku sešli na pódiu v kině. 

 V noci lilo jak z konve. Tak že bláto a klouzačka. Jarda Klápště, který má bohužel bolavá záda se přijel alespoň podívat a povzbudit nás. Jedeme každý jak nám tělesná schránka dovoluje. Plním slib a jedu na pohodu. Těžké sjezdy chodím, ale užívám si výjezdy do kopců a pohledy (pokud přes brýle vidím) na zdejší překrásnou, ale drsnou krajinu. Pavlik si užívá plnými doušky povzbuzování svých fanoušků a Fanynek. Po cestě přijímá dary a věnce. Je to spolu s třemi dalšími legenda a inventář tohoto maratónu. Pořadatelé opět připravili abychom nezakrněli, nový sjezd v podobě dopadu skokanského můstku. Jdu pěšky. Za 8 hodin  50 minut jsem v cíli. Bláto všude. Dres už asi nikdo nevypere. Pavlik dojíždí do cíle. Čas tu není důležitý. Hlavně dojel. Přebírá již druhou dřevěnou cenu. Tentokrát s dvěmi X. Gratuluji mu a má  můj veliký respekt. 

I na pohodu to byla dřina. Ale nelituji toho a stálo to za to. Tak pokračování na 30 ročníku.

Tafi