Z plánované oddílové vody na druhý dlouhý víkend v květnu sešlo a tak vyrážím nakonec s "osvědčenou vodní partou" už ve čtvrtek odpoledne směr Plzeň.

Protože správný vodák ví, že řeka se dá jet jen když má vodu a do Ostrova, kterému dali ostatní přednost, se dá jezdit celé léto, padla volba na Mži. Je to nádherná, rychle tekoucí řeka, protékající kouzelným korytem s mnoha peřejemi, jezy a lemovaná romantickými chatovými koloniemi. Přes léto je pro nízký stav vody nesplavitelná.

První noc spíme v Plzni v kempu na břehu Boleveckého rybníka, kde doznívají oslavy osvobození generálem Pattonem. Druhý den ráno po menším bloudění nacházíme půjčovnu lodí, kde si půjčuji se svým parťákem Michalem kánoi za 120 Kč na den a pak už všichni vyrážíme pod přehradu Lučiná, kde v Kočově nasedáme do lodí a vydáváme se po naprosto opuštěné řece bez jediného vodáka do Svojšína, cíle dnešní etapy. Všichni jsme v pohodě, nadšení okolní přírodou a krásnou řekou, jen Jirka Laimer, který dobrovolně osedlal kajak Vládi Linky, své počáteční nadšení rychle ztrácí. Vláďa nevzal špricku a tak Jirka už na prvním jezu vystřihl svého prvního čochtana. V peřejích vydatně zaléván vodou je donucen často vylévat a tak následují další styloví "břehouši". My ostatní na kánoích jsme nadšení nádhernou řekou, přestože v peřejích často bojujeme se zrádnými kameny, skrytými pod hladinou. Hospůdka hned u vody, asi uprostřed etapy s vychlazeným pivem a vybranými uzenkami kamaráda Michala, posouvá řeku rázem až do roviny ideálu. Táboříme v opuštěném rekreačním středisku před Svojšínem a máme za sebou prvních 18 km řeky. Večer přichází bouřka s vichřicí, která rve stany a ohýbá pruty. Po dvou hodinách je však po všem a tak rozfoukáváme oheň, úspěšně likvidujeme zásoby vybraných lihovin a pějeme při kytarách tklivé i rozverné táborové písně.

Druhý den ráno Vláďa zručně vyrábí náhradní špricku z igelitu nalezeného na tábořišti a tak po vydatné snídani opět nasedáme do lodí a vydáváme se na etapu, která končí ve Stříbře, před vzdutím Hracholuské přehrady. Vláďa si pochvaluje špricku, ale brzo zjišťuje, že mu do kajaku teče spodem a tak epizody s vyléváním, známé z prvního dne plavby, se opakují. Místo očekávané hospůdky na břehu u velkého mostu nacházíme jen místní bazar se samými užitečnými věcmi. Pivo však nevedou a tak s nohami ošlehanými od kopřiv znovu nasedáme do lodí a pokračujeme dále po proudu. Naštěstí naše "plechovkové" zásoby ještě navyschly. Dáváme pauzu u bývalého armádního rekreačního střediska. Likvidujeme zásoby z lodních pytlů a vystavujeme svá těla intenzivním slunečním paprskům. Odpočívá i Falco, zlatý retrívr Majky a Jardy Honsových. Na lodi je vyložený kliďas, ale nenechá si ujít žádnou příležitost, při které může vratký člun vyměnit za pevnou zem. Asi po hodině opět vyplouváme a obdivujeme dokonale upravené trávníky a zahrádky kolem chat a srubů po obou stranách řeky. Ve Stříbře nakládáme lodě a přepravujeme se pod hráz Hracholuské přehrady. U hrázného dostáváme informaci kudy se dostaneme s auty a loděmi k řece. Tam stavíme stany a večer trávíme v typické vodácké hospůdce při kytarách s dobře vychlazeným zlatým mokem.

Ráno balíme stany a vyrážíme na závěrečnou etapu. Řeka se zde rozlévá více do šířky a kaňony a soutěsky typické pro horní tok tady nahradily louky a pole. Jezy jsou tu většinou sjízdné až na pár výjimek. Jez Červený mlýn ve Vochově, s padlým kmenem napříč, se rozhodujeme přenést. Pálava Jardy a Majky Honsových je však najednou stržena proudem a otočena kolem kamene nad jezem. Nedobrovolně se tak všichni i s Falcem řítí do proudu. Lituji, že zrovna nejsem i s foťákem nad jezem, abych mohl celou dramatickou situaci zdokumentovat. Nakonec vše dobře dopadá a všichni po pár desítkách metrů pod jezem přistávají u břehu. Vláďa s klukama, jedoucí na nafukovacím Riu, se nakonec odhodlává také a sjíždějí jez v pohodě bez ztráty kytičky. My ostatní na pevných lodích raději přenášíme. Další jezy už sjíždíme bez problémů s výjimkou vysokého stupně v Křimici a svou třetí etapu končíme asi 1 km pod ním. Vytahujeme lodě na břeh a ani se nám nechce věřit, že ten nádherný dlouhý víkend je už za námi.

Nadšeni, trochu smutní, ale plni krásných a silných zážitků nakládáme lodě a vracíme se zpátky do reality všedního týdne. Všichni doufáme, že se na nějaké krásné řece opět sejdeme. Což takhle třeba příště na Ploučnici? (Jarda)