Protože mi koleno, pohmožděné na Tchai-wanu, neumožňuje horolezecké aktivity, přijmul jsem nabídku kámošů z Delfína na týden v kajakářském ráji Tessin  na rozmezí Švýcarska a Itálie. Předchozí víkend jsem perně trénoval na Kamenici od Josefodolské přehrady do Albrechtic - video  a tak jsem se cítil povinen tuto výzvu přijmout a splnit si další, tentokrát vodácký sen.

Těsně před odjezdem jsem ještě bojoval jakou loď si vlastně mám vzít, protože na moji krátkou rodeovku se mi to zdálo divoké a creekovku, na které jsem jezdil Kamenici  Šípus někomu půjčil. Nakonec se pochlapil a obětoval mi první prototip Špunta, ačkoli netušil v jakém stavu ho vrátím. Oblast je totiž vyhlášený likvidátor lodí.
     Vyrážíme v pátek večer s passatem naloženým  k prasknutí  třemi  kajaky, horákem na střeše a třemi pádlery. Mako, Mýval a já  a v  Praze  přibíráme ještě Janičku, doktorku, řidičku a kuchařku výpravy (naštěstí je mrňavá a vejde se kamkoli).
     Po noční jízdě a krátkém spánku  dojíždíme přes San Bernardino k první plánované řece, hornímu toku Moesy. Už pří  letmém zahlédnutí koryta, kde mezi kameny není voda skoro vidět, je jasné, že tady si nezapádlujem. Posouváme se k dolnímu toku pod vyústění z elektrárny, kde už voda je a také potkáváme partičku místních. Ti nám sdělují, že vodu pouštěji do tří. Rychle lezeme do hydra a za chvíli už máme za sebou první čtyřkové peřeje, dvě místa prohlížíme, zbytek jedeme na oči. Úsek je krátký, takže ho dáváme ještě dvakrát. Ani na Versasce, kam jsme ještě večer přejeli, není vody nadbytek.
       Ráno moudřejší večera. Prohlížíme podle kilometráže obtížná místa řeky, která se prodírá krásným údolím a chvílemi mizí v soutěskách. Průzračná voda vůbec nedovoluje odhadnout hloubku tůní  a spolu se sytou jarní zelení  a fantastickými skulpturami omletých kamenů vytváří až kýčovité kulisy pro naše dnešní pádlování. Nasedáme pod mostem a vyrážíme do bludiště balvanů. První část 4-5, dvě nesjízdná místa. Každou chvíli prohlížíme, hledáme cestu a ty správné průskoky. Při sjíždění  skalních prahů, skluzavek a malých skoků se cítím jak filmová hvězda. Po jedné straně řeky vede silnice a po druhé turistická stezka a tak jsme vděčným fotografickým materiálem. Naštěstí jsem každou chvíli v bublinkové koupeli hlavou dolu, tak není vidět jak se červenám. Druhá část nazývaná královská je za 5, víc vody, větší tah, větší vývařiště, málo času na opravu chyb. Zjistil jsem, že udělat se Špuntem kotoul vzad, není vůbec žádný problém. Jeden válec  si přidržel Maka a zbytek peřeje ho  poslal hlavou dolů a vyplivl ho u v kilometráži inzerovaných děvčat nahoře bez. Mě zase přicucnul  sifonek, takže mě musel vysvobozovat Vašek. A  tak na děvčata nebyl čas. Odpoledne  dávám ještě průzkum na  kole, zda půjde jet horní úsek skrz všechny kamenné vesničky až na konec údolí, ale je tam málo vody.
    Druhý den  jsme si to zopákli a nebýt toho, že Vašek zlomil pádlo, neužili jsme si ani opalovací nudistické půlhodinky a za chvíli byli dole u našeho starého známého ze včerejška –prudivého místňáka (priváto!!privato!!), kterému jsme vylézali přes pozemek. Za dvě hoďky vyrážíme změnit působiště-Rovana. Nechápavě kroutím hlavou, když nás navigace žene  kamsi do hor po silničce připomínající spíš schody do nebe a stále dál do úzkého příkrého údolí kde končí asfaltka. Řeku objevujeme pod starým kamenným mostem hluboko v soutěsce a nástup v tůni pod asi pětadvacetimetrovým vodopádem. Popisovat  všechny kratochvíle, které s námi druhý den řeka vyváděla, by bylo na román, musí stačit fotky.
        Další den Ribo. Při prohlížení soutěsky se důvěrně seznamujeme s hnojištěm a lány kopřiv a také využíváme lezeckých dovedností. Specíalně Mako si to visíce za jednu ruku na bukové větvi vyloženě užíval, když mě prosil abych mu podal házečku. Soutěska na rozcvičení a už je tu ta věc kvůli které se to jezdí, čtrnáct a půl metru vysoký vodopád. Nájezd prý nejde zkazit. Prohlížím proud padající dolů z pátého patra a nedokážu si představit co to se mnou udělá. Kámen, nůžky papír - vyhrávám čelbu. Sedám do lodi a hopkám do vrácáku nad nájezdem. Dolů není vidět a tak čekám na pokyn až budou fotografové připraveni. Snažím se si představit, co vše musím udělat. Čtyři záběry pádlem, natočení špičky do leva, předklon, hlavu schovat do ohbí lokte a list pádla přitisknout k palubě. Snažím se být klidný. Mezitím se fotografka Janička objevuje zpátky nahoře. Připadám si jak odsouzen v cele smrti, když čekám než se opět doštrachá pod vodopád. Konečně. Čtyři nádechy a jedu, kohoutek nad nájezdem, čtyři záběry, díra, hloubka, fofr, rána, bubliny, pračka. Peru se o  pádlo s vodou a eskimuju. Mám to za sebou, splněný vodácký sen. V euforii vystupuju a jdu pozorovat kluky. Mako se při letu trochu stáčí a platí za to ohnutým pádlem. Vašek má let bezchybný a vynoření připomínající atomovou ponorku. Ještě povinná společná fotka pod vodopádem a hurá do pokračující soutěsky.
       V noci přichází fronta a tak se ráno pod čerstvě zasněženými hřebeny hor posouváme jen kousek na Izorno. Nějak se mi  při představě půlhodinového pochodu s lodí na hřbetu do mokrého hydra nechce a tak dávám jenom pěšárnu. Objevujeme s Janičkou neuvěřitelná místa s rekonstruovanými chatkami, kam se matroš na přestavbu dá dopravit jedině lanovkou nebo vrtulníkem (čehož jsme později svědky). Pomáháme  klukům s  loděma zpět do stráně a přespáváme na stejném místě jak včera.
Za slejváku přejíždíme do itálie, prohlížíme obrovskou katedrálu v Re a pak  pod silničním mostem nasedáme na Melezzu. Má málo vody, ale i přesto mě to v jedné žumpě lopuje. Večer, chráněni před deštěm, vychutnáváme těstoviny se žampiony a těšíme se na závěrečnou perličku, Cannobino. Kilometráž praví 4-5, některá místa nesjízdná, jde špatně vystoupit a přenášet.
          Už samotný sestup do soutěsky  je ekvilibristickou záležitostí. Po pár stech metrech v kaňonu tak tak zastavujeme nad asi čtyřmetrovým vodopádem s blbým nájezdem a žádnou možností zachrany. Prohlížíme a když už jsem se rozhodl, že do toho jdu, ťuknul jsem do Vaškova kajaku a poslal ho jako předjezdce do vodopádu. Zvládnul to bezchybně, ale já se za ním už ne tak bezchybně vrhám, aby neuplaval. Málem mě to otočilo těsně nad hranou, naštěstí  vyrovnávám a skoček dávám stylově. Dole v laguně chytám Machito, není   ho kde vylít, protože vše je obklopeno slizkými kolmými stěnami. Nakonec nacházím pod vodou nějaký kluzký omletý výstupek a po asi čtvrté koupeli se mi podařilo přivázat polovylitou loď na házečku. Není vyhráno, zasekává se pod převisem a nejde ani nahoru ani dolu. Kluci mi posílají druhou házečku a  pomocí mě, jako remorkéru, zaseklou lod konečně uvolňujeme. Na konci tohohle lehčího úseku se nám pod šutr ještě zasekává Mako. Trochu váhám jestli pokračovat na ten těžší. Řeka se tady zařezává do opravdu uzoučkého kaňonu, někde tak na pádlo a spousta věcí se dá jet jedině na oči. A vrátit ani vystoupit už nejde... Zastavíte ve vracáčku, juknete přes hranu, stejně vydíte prd, max. 10metrů do dalšího lomení. Vystoupit se nedá a tak se v jednom válci setkáváme všichni tři, já hlavou dolů, zavřeni mezi dvacetimetrovými stěnami - zážitky nemusí byt hezké, hlavně že jsou silné. Soutěska končí dvěma sifony, které se těžko obnášejí a ústí do krásné laguny pod kostelem sv Anny. Loď přežila, my taky. Šípus bude rád, zbude mu něco na půjčování.
Cestu zpět absoluuje za volantem hlavně Janička, protože my tři pádléři postupně odpadáváme. Tady je odkaz na video, pěkné pokoukání  (Míra)