Třicátého prosince jsem byl dohodnutý s Jardou Klápštěm na běžky. Ještě těsně před odjezdem jsem se zastavil u Šípuse v ACéčku a potkal tam Ivoška, nesoucího pod paží neoprénové rukavice a botičky. To máš trochu pozdě vánoce Ivošku, povídám.

To nejsou vánoce, odjíždím na vodu. Kam? Že o ničem nevím, podivil jsem se. Do Chorvatska na mořský kajak. Přemýšlel jsem jenom chvíli. Kdy? A máš volno, vezmeš mě s sebou? Ivošek řka, že za dvě hodiny, zvedl telefon a zavolal nějakému Ondrovi.

A tak jsem za dvě hodiny odjížděl se Šatavou pod vedením Ondry Nikla na mořský kajak mezi souostroví Kornati, kousek od Šibeniku.

První Silvestr proběhl hned v autobusu na cestě kousek za Mikulovem a nebýt nepříjemné kontroly na chorvatských hranicích, cesta byla fajn. Ráno bylo na dálnici minus tři a i při naloďování kolem desáté byla sladká voda v nedaleké kaluži stále zamrzlá. Jako nováček jsem měl trochu problémy co s sebou na palubu a jak se vlastně obléci. Navíc jsem jel s Ivoškem v dvoukajaku a tak jsme tam měli mnohem méně místa na bagáž než ti, co jeli v singlech. Nakonec jsme to tam všechno nacpali  a vyrazili na moře jako rybník. Svítilo sluníčko, odráželo se od téměř rovné hladiny a bodalo do očí. Teplota se zvedla  asi na deset stupňů (těžko se to odhaduje). Během cesty, kdy jste třeba čtyři kilometry od pevniny, se nabízejí k řešení takové obyčejné věci jako je občerstvení, focení (zavěsit pádlo na loď, sundat šprajdu, rukavice, odepnout loďák, osušit ruce, vyndat foťák a v opačném pořadí zpět), popřípadě vykonání malé potřeby. Vystoupit nejde. Stoupnout si taky ne. Co s tím? Nezbývá než petka. Po čtyřech hodinách pádlování začali ručičky umdlévat a tak jsem byl rád, že jsme se vylodili na pláži ostrova Zmajan. Líbila se nám sice jiná s výhledem na západ slunce, ale Ondra ji odmítl s tím, že při změně počasí bychom z ní nemuseli odjet. Nasbírali jsme dřevo, rozdělali oheň a jali se konzumovat. Někteří otužilí jedinci si dokonce neodpustili koupel v Jadranu. V létě to umí každý, ale v prosinci. Do soumraku chvíle, ale do půlnoci daleko, nějakých sedm hodin. Ač ostřílení borci, silvestrovské půlnoci se nedočkali. Únava z cesty, autobusové oslavy a pádlování vykonaly své. Podíval jsem se jak střílí na pevnině rachejtle, pak jsem si vytáhl ze svého stanu z pod chrápajícího Ivoška  karimatku a lehl si pod borovice.

Ráno mě  vzbudil déšť. Balení ve slejváku a navlékání si mokrého neoprénu, který jsem zapomněl rozvěšený na stromě, příjemné nebylo. O to zábavnější se nám zdálo moře. Když jsme opustili klid zátoky, opřelo se do nás „jugo“ a vytvořilo nejprve půl, pak metr a nakonec až dvou a půl metrové vlny. Ted se ukázala prozíravost Ondry. Z pláže na druhé straně ostrova bychom opravdu neodjeli. Další jeho rozhodnutí nás u majáku v průlivu mezi ostrovy Obojanem a Kaprií otáčí směrem k pobřeží. Pokud by „jugo“ dulo stejnou silou i zítra, neměli bychom šanci se odtamtud dostat, navíc dál v průlivu byly vlny mnohem větší. Teprve teď nám pořádně došlo, co za problém by bylo se v těch vlnách cvaknout. Po asi tříhodinovém boji s vlnami, hojně zaléváni ze všech stran vodou sladkou i slanou, jsme se vylodili na ostrově Prvin, nedaleko od vesničky. Lilo tak, že než jsem postavil stan, měl jsem z něj zahradní bazén. Proto hned jak jen to bylo možné jsme vyrazili hledat místní pohostinství. Tam po klidném začátku proběhl další, v pořadí již třetí Silvestr. Tentokrát za účasti místních s kytarou a jejich domácí rakije. Hostinský ji rozléval ve velkém množství a zadarmo. Teď padla únava na mě a konce tohoto zřejmě nejlepšího večírku jsem se nedožil.

Poslední ráno bylo zatraceně studené, dokonce mi při vaření přimrzla bombička. Moře bylo zase jako rybník a k polednímu začalo pěkně hřát i sluníčko. Nejdelší a nejhezčí etapa vedla na ostrov Murter do městečka Tisno. Po cestě jsme mezi ostrovy a ostrůvky  potkali jenom pár rybářských bárek a jednu rybářku s chobotnicí na udici. V Tisnu  nás našel Vašek a kajaky putovali na střechu autobusu a my do jeho útrob. Čtvrtý silvestr už se nekonal, protože jsme všichni usnuli.  (Míra)