V neděli 22.3.09. navzdory nepříznivé předpovědi počasí a i přes to, že si valná část našeho silného skiteamu našla jiný program, rozhodli jsme se s Marcelem, posíleni tentokrát o Raďase, vyrazit opět na skialpy.
Cíl naší cesty byl jasný již od čtvrteční schůze a nebylo to nic menšího než zdolání naší nejvyšší hory. Trasa byla naplánována ze Špindlu přes Výrovku jedním tahem na Luční boudu. Tady bylo počítáno s malým občerstvením a následnou cestou k vrcholu Sněžky.
Zpět se mělo jít stejnou trasou na Výrovku a odtud podle času, buď divočinou nebo po sjezdovce Stohu zpátky do Špindlu k autu. Z počátku cesta probíhala v pohodě ale na konci Dlouhého dolu, poblíž Červenkovy mohyly, začalo přifukovat a došlo na vrchní vrstvy oblečení. S přibývající výškou přibývá také sněhu pod nohama a vítr se mění ve vichr. Navíc se přidává hustá mlha a silné sněžení. Probíjíme se hlubokým sněhem ve vánici od tyče k tyči až narazíme na rozcestník. Skláníme se ke kolenům, abychom přečetli kde jsme a když se mlha na chvilku rozplyne vidíme, že jsme pár metrů od chaty Výrovky. Na Luční boudu je to jen dva a půl kilometru a tak se domlouváme, že to ještě zkusíme. Odhodlaně vyrážíme proti větru ale počasí a krutý osud nám tentokrát nepřeje.
Mrazivý sníh bičuje naše tváře, vichřice nás sráží na kolena a tyče které nás mají vést k cíli se ztratily v mlze. Po pravé straně tušíme neviditelnou, hrozivou propast Modrého dolu. Kousek od Památníku obětem hor už to nejde dál. Počasí a Ráďovy puchýře zastavily naše kroky a musíme se vrátit. Nechceme-li se stát sami obětí kruté přírody, musíme vzít nohy na ramena. Zmrzlými prsty shazujeme pásy a utahujeme přezky na botách co to jde. Po cestě, kterou spíš tušíme než vidíme, sjíždíme zpět na rozcestí. Konečně chata, teplo a živí lidé. Dáváme si horkou polévku a na oslavu přežití několik rumů a piv. Nocleh, který nám nabízí zdejší personál odmítáme a včas se dáváme na ústup. Rozhodujeme se pro návrat po sjezdovce a cestou na Stoh dochází k několika kuriózním pádům. Tentokrát za to ale nemůže vítr. Nad sjezdovkou nás pan rolbař slušně upozornil ať se držíme vpravo, protože vlevo má natažené lano od rolby. Závěrečný sjezd ze Stohu byl nádhernou tečkou za strastiplným a zároveň krásným výletem. Sněžku jsme sice nezdolali, ale máme silnou motivaci se o ni pokusit jindy. (Ferry)