Prosluněný Tatranský maraton

Zima nám tak nějak rychle ukončila svou vládu a zdá se, že léto nějak předběhlo jaro. Příroda si dělá co chce, ale my lidé máme některé věci dané.

Pro mne to znamená, že ač většina z nás obouvá sandále a navléká si kraťasy, já balím lyžáky, lyže, kombinézu, mačky, cepín a další předepsané věci nutné pro účast na skialpinistickém závodě maratón V.Tatry.Jelikož je to závod dvojic, jsem domluvený s Jirkou Janovským, s kterým jsem absolvoval Boky Západných Tater, že se to spolu pokusíme přežít.

A tak mě v pátek ráno nakládá a uháníme do Letohradu, kde přesedáme do mikrobusu chlapců z Orlických hor. Nechybí  Honza Fajt  zvaný Sandokan, nestor skialpových závodů. Nálada je veselá, až na příhodu se skoro shořelým autem Hepnarů. Před osmou večer dorážíme do Tatranské Lomnice. Náladu nám kazí déšť a to, že Tatry jako obvykle nevidíme. Bydlíme v penzionu, kde se nevaří a tak snídaně nebude. Tak alespoň rychle večeříme a jdeme spát. Moc toho nenaspím a od pěti jsem vzhůru. V šest se oblékám, dobaluji batoh a dělám si teplý ionťák místo čaje, ke kterému přikusuji bagetu od pumpy. Venku je ale modro a na nebi jen zbytky včerejších mraků. Snad to vydrží. V sedm jedem na start na Bielu Vodu. V hlavě si promítám to, co mě čeká. Z Biele Vody na Brnčálu, dále na Baranie sedlo, Terinku, Priečné sedlo okolo Střelecké veže dolů dolinou nad Rainierovu chatu odsud  přez Zámkovského chatu pod Terinku a Filmarským žlabem do Lomnického sedla. Odtud už jen nějak sjet do Lomnice, do cíle. Jsem dost nervózní, protože nevím, jak to vlastně zvládnu aniž by mne odnesli na dveřích. Do toho ještě zjišťuji, že mi teče vak na vodu a mám celá záda batohu mokrá. Na štěstí není čas na velké přemýšlení, jelikož po kontrole pípsu je odstartováno.

Předek startovního pole vyráží, jako by byl konec u prvního mostku. Jdeme jako vždy v zadní části startovního pole a volíme přijatelné tempo. I tak mám pocit, že se mi srdce rozskočí. Za hodinu deset míjíme Brnčálu. V hlavě mě nabádá zbytek zdravého rozumu ,,Jdi na pivo, nebuď magor“. Ale převaha nenormálnosti vítězí a my pokračujeme, dusíc se srkáním energetického nápoje a žvýkáním tyčinky jak turové dále do Baranieho sedla. Ve flašce jdou lyže na batoh, opět kontrola pípsu (jsou důslední) a stoupáme jen na botách v odměklém sněhu vzhůru. Obloha je vymetená a já i přes vyčerpání vnímám nádheru Tater. Nad flaškou zase lyže na nohy a mnoha serpentinami stoupám pod závěrečný žlab. Jirka jde kus přede mnou. Vždy má dobrý start. Za mnou jsou ještě tři družstva z dlouhé trati a zbytek z krátké. Ach ta pýcha, proč nejdeš krátkou. Nadávám si do ješitnejch blbců a tupě šlapu vzhůru. Pohled doprava k Čiernému štítu a vzpomínám na okamžiky strávené v této stěně. Je to už dávno. Z nostalgie mě dostává opětovné sundání lyží a další výšlap na botách. Sníh je tady nahoře citelně tvrdší a tak začínám mít obavy ze sjezdu.

Baraní sedlo 2 hodiny 40 minut. Obavy se potvrzují. Žlab je jeden led s nepříjemnými teráskami.Všichni jedou bokem. Jeden z juniorů volí úplně jinou stopu než všichni. Otcko za nim křičí jak o život, ale synek má svou hlavu. Dobře to dopadlo, ale ten okamžik otci nezávidím. Při otáčce klasickým přeskokem mě mrazí. Jirka není zvyklý na jízdu v takovém terénu a ve sjezdu se opravdu trápí. Pod stěnou už je sníh rozbředlý a tak si uvědomuji, že za dvě hoďky to tu bude vše jiné. Poměrně příjemným sjezdem dojíždíme po Pfinnovu kopu. Čekám na Jirku asi pět minut. Nasazujeme pásy. Asi deset serpentin nás dovádí pod Priečné sedlo, kde opět jdou lyže dolu a vzhůru na botách. Do sedla za mnou přicházejí dvě ženská družstva, a tak křičím na Jirku, že nám ty baby zase ujedou. To se taky děje. Děvčata mizí v dolině. Sjezd je dlouhý a těžký. Sníh je jako břečka, ale kdyby mněl člověk ještě nějakou sílu v nohách, tak by to bylo docela pěkné lyžování. Co chvíli se ohlížím, kde mám parťáka. Ještě nad lesem jej vidím. Projíždím vypluženým úvozem až k mostku, kde se nandávají pásy, k nekonečnému 1000 metrovému stoupání na Lomnické sedlo. Povídám si se služebníkem a  začínám mít obavy o Jirku. Přichází za dvanáct minut. Stoupáme davem turistů. Nad Zámkovského  to je o něco lepší. Překračuji tři laviny, které dojely až na cestu. Okolo nás stále něco padá. Malé lavinky, ale s obrovskou zvukovou kulisou. Jirka ztrácí a tak nespěchám. Vím, co mě čeká. Nekonečný Filmarský žlab si bere poslední zbytky sil. Konečně sedlo. Stopky ukazují pět padesát pět. Pod šest hodin to nebude. Jiří přichází půl hoďky za mnou. Již v pohodě sjíždíme Francouzkým žlabem a dál sjezdovkou do Lomnice. Cíl. Čas není rozhodující. Jsme oba šťastní, že jsme ve zdraví tady. Děkujeme horám, že k nám byly milosrdné a daly nám možnost vidět tu krásu, která nás sem již tolik let přitahuje. Balíme a po jednom pivku opět usedáme do auta a odjíždíme domů.

Všichni jsou unaveni a každý si sám přehrává před nedávnem prožité okamžiky. Nejsem na tom jinak a v závěrečných titulcích vidím napsáno: "Nabudúce, dovidenia Tatry".  (Tafi)

 
Copyright © 2007 - 2021 • HK Jizera • všechna práva vyhrazena | Webdesign: JWDesign