To je hrůza, jak ten čas běží. Víkend před námi, počasí nic moc, a tak u Zeda padl nápad, co v sobotu? Že by skialpy nebo bazén? No, počkáme do rána, řekli kluci. V půl osmé Fanda otráveně volá, že jsou mračna a nevěští nic dobrého (ve Mšeně).

To úča už slyšela jinou předpověď, mraky v Pasekách se už dávno rozplynuly, a tak Jarda prohlásil, nevadí, pojedem sami. Dojídáme snídani, balím čaj do termosky, pár věcí, sluníčko už se hlásí, uvidíme.

Najednou volání, Fanda! Jste ještě doma nebo na cestě? Slovo dalo slovo a vyrážíme ve třech. Představa slunečného výletu se pomalu stává skutečností, na mlhavé ráno se záhy zapomíná a tak cesta rychle plyne a jsme opět na parkovišti v Rokytnici. Ledové pole pod nohama nevěští nic dobrého, ale jdeme.

 Tafi by se smál, ale lanovkou jsme rychle nahoře, sjíždíme k odbočce na Zadní plech a už se valíme do kopce, trasa tentokrát směřuje na Voseckou. Je nádherně vidět, běžkařů je taky dost, ale po zmrzlém terénu nicmoc. Pro ně. My dáváme boršč, pivko a vychutnáváme náladu dne. Cíl je jasný- Svinské kameny, Szrenica – výhledy do Polska, tentokrát z jiného úhlu, pod chatou u sjezdovky. Lidí také dost, ale nějak si nepřekážíme. Terén je značně namrzlý, pásy však drží. Chtělo by to čerstvý sníh. Do Polska je vidět daleko, dokonce lom v Jakušicích, sněhu však pomálu. Fotíme, sbíráme pohledy do nového kalendáře a těšíme se na cestu zpět. Slunce stále na obzoru, ale poněkud teplejší paprsky ohřívají zmrzlé tváře. Cestou na Labskou v údolí pramene Labe si necháváme  od Němců foto se Sněžkou, je však daleko. Z Labské po pivku míříme na Pančavu a pak na Dvoračky- náš oblíbený cíl.

 Lívanečky byly lepší než v lednu, klobáska vypadala báječně. Ještě trochu světla na sjezdovce, ale za chvíli ta čelovka je nutná. Tentokrát zmrzlý sníh nevypadá vábně, kloužeme a dole ještě Fanda pózuje při sjezdu ke kase. Den byl jako před třemi týdny úžasný. Snad ještě připadne nový snížek a Krkonoše nám umožní znovu prožít tu neopakovatelnou nádheru. No, posuďte sami. (Lenka)