Přechod Krkonoš 2010

I přes to, že naši politici tvrdili opak, našla si celosvětová ekonomická krize cestu i do našeho oddílu. Jinak si totiž nelze vysvětlit enormní nezájem o pravidelný, oddílový zájezd do Tater.

Zájezd se zrušil a výhled na oddychově sportovní týden v nejmenších velehorách se rozplynul jako sníh v Praze. Společně s Marcelem jsem hledal nějaké náhradní řešení a nakonec jsme se rozhodli pro přechod Krkonoš na skialpech. Naplánovat trasu a předběžně zajistit noclehy, nebyl žádný problém. Problém byl, ukecat další lidi, aby do toho šli s námi.

Původně jsme počítali, že by nás mohlo být šest až osm ale finanční, rodinné, zdravotní a jiné problémy způsobili, že jsme stejně jako tři mušketýři, zůstali nakonec čtyři. Když nám i předseda, který jel v té době na závody do Roháčů, kategoricky odmítl na těch pár dní ( a nocí ) zapůjčit svoji Blani, museli jsme se spokojit s Raďasem.

Ve čtvrtek ráno, se loučíme na autobusáku v Liberci s Kačkou a vyjíždíme směr Hradec a potom Jánské Lázně. V autobuse konzumujeme první plechovky a kontrolujeme, zda máme všichni všech šest základních, záchraných prostředků. Lopata, sonda, pípák, telefon, čelovka, rum. Jsme perfektně připraveni. Marcel má o jednu ochranu navíc. Co kdyby?  V Jánkách jsme asi v deset dopoledne. Je zataženo, ale teplo. Házíme batohy na záda a vyrážíme po modré značce ven z města. Po dvou kilometrech na asfaltce docházíme k Modrokamené boudě. Ochutnáváme Marcelovu slivovici a nasazujeme lyže. Silnice se tady mění v lesní cestu na které je několik centimetrů starého sněhu. Více po jehličí než po sněhu se ploužíme do Horního Maršova. V Maršově dáváme lyže na bágly. Překračujeme silnici, mineme bez povšimnutí chatu Veselý Výlet, neboť cesta je daleká a po staré křížové cestě stoupáme lesem na Dolní Malou Úpu. 

Jdu vpředu. Kolena se podlamují pod těžkým batohem, popruhy se nemilosrdně zařezávají do ramen a pot stéká do očí. Myslím na Ježíška. Najednou jsem málem šlápl na srnce, ležícího přímo na cestě. Zvedne hlavu, poulí na nás oči a těžce oddechuje. Je buď vysílený nebo nemocný a nemůže utéct. Je nám ho líto, ale nevíme jak mu pomoci. Naštěstí kousek pod námi vidíme chlapíka s motorovou pilou. Voláme na něj a dáváme mu znamení aby k nám přišel. Když dorazí, necháváme osud srnečka v jeho rukou a pokračujeme dál. Na úbočí Staré hory se objevuje na cestě proužek sněhu. Konečně můžeme nasadit lyže. Je krásně a tak v pohodě dokloužeme na Cestník. Děláme přestávku a dopíjíme zbytek slivovice. Kousek odsud je Lysečinská bouda. Byl jsem tam, asi před patnácti lety s Pečákama a Kamínem a bylo to móóc hezké.  Z Cestníku do Úpy je to jen kousek a tak jsme asi v 17 hod. na Sokolí boudě kde máme zajištěn nocleh. Po ubytování a sprše jdeme do restaurace něco pojíst a na jedno pivo. V jednu v noci máme na lístku přesně dvacet piv. Na pokoji si ještě dáváme několik rumů, prý "Proti kurdějím". 

Ráno mám kurděje jak z praku a radost, že oba mí parťáci na tom jsou stejně. Výborná švédská snídaně a horká káva nám trochu pomáhá. Sokolí bouda nás mile překvapila přátelskou atmosférou, výborným zázemím i rozumnou cenou. Doporučuji každému. Po snídani balíme a asi v 10 hod. vyrážíme, s lyžemi na zádech, do Horní Malé Úpy k Pomezní boudě. Za Pomezní boudou začíná opět pásmo sněhu. Nasazujeme lyže a podél hranice stoupáme k chatě Jelenka. Slunce pálí,obloha vymetená. Prostě Itálie. Postupně odkládáme vrstvy oblečení. Občas sníh chybí a brodíme se vodou tekoucí po cestě. Na Jelence je jen pár hostů, vietnamský vrchní a dobré, řezané pivo. Po lehkém obědě a krátkém odpočinku, stoupáme na pásech dál, na Svorovou horu. Tady najednou sníh mizí. Před sebou máme Sněžku. Obrovská hromada šutrů, zalitá sluncem, úplně bez sněhu. Lyže zase na batohy a funíme nahoru. Konečně vrchol. Rychle něco oblíct, protože docela fouká. Těch pár turistů co tu jsou, rychle mizí do údolí. Lanovka pro silný vítr nejezdí. Děláme pár fotek a rychle mizíme do poštovny na pivo. Jsme tu sami. Pan pošmistr si čte noviny, popíjí pivko a pokuřuje, přímo pod cedulí Zákaz kouření. Když vidí naše udivené pohledy řekne ať si zapálíme klidně taky a jde nám pro pivo. My ani jeden nekouříme. Jako pozornost podniku, dostáváme ochutnat jeho domácí, výborný špíček. Máme dost času. Sledujeme rychloměr větru a lemtáme pivo. Telefonem se domlouváme s Jardou a Lenkou, že nám půjdou zítra naproti a sejdeme se večer na Martinovce. Vítr zesiluje a slunce pomalu klesá k Luční boudě, kam máme namířeno i my. Sestupujeme z kamenité Sněžky a za Slaskim domem můžeme opět nasadit lyže. K Luční boudě dojíždíme ve vánici. Před vchodem stojí statný vlčák a nechce nás pustit dovnitř. Chvilku z toho máme legraci, ale potom nás už nebaví stát ve větru před chalupou a tak přemlouváme Marcela, aby se nechal dobrovolně sežrat. Marcel si jde jako přečíst plakát vedle dveří a když ho čokl obejde, aby si to přečetl taky, skočí Marcel po klice a je za dveřmi. Potom pouští psa dovnitř a ten hned mizí v labirintu chodeb Luční boudy. Recepce, ubytování, večeře. Pivo za padesát nám hořkne v puse. Večírek pokračuje na pokoji konzumací vitamínu R.U.M. Ve dvanáct jsem na šrot a jdu spát. Mládežníci jsou rozjetý a jdou ještě zkontrolovat restauraci. Ani nevím kdy se vrátili, ale ráno měli kurděje úplně všude.

Při snídani je restaurace úplně narvaná. Dneska, se tady koná přednáška a nácvik záchrany z laviny a horská má zamluvenou celou chatu pro účastníky kurzu. Přes noc napadlo asi deset čísel sněhu. Jedeme ve vánici, zimní cestou, na Špindlerovku. Sníh, tvrdý jako kroupy nás na holé pláni bičuje do tváří. Raďas má krizi a zůstává pozadu. Zdá se, že rum není na kurďěje ten správný lék. Marcel mě dojíždí. "Proč zrovna my máme za kamaráda takovýho ptáka". Chechtáme se, ale zároveň Raďase trochu, ale opravdu jen trochu, litujeme. Navíc ho  ještě začne zlobit vázání na nových skialpech a několikrát ztratí lyži. Šroubovák nemáme. Pomocí mého multifunkčního Victorinoxu, Radek hravě opraví fušerskou práci nejmenovaného kamaráda, který mu tímto, takříkajíc, vrazil šíp do zad. Konečně les, sjezd z Malého Šišáku a Špindlerova bouda. Dáváme si s Marcelem Budvar a Raďas anacid a kofolu. Volá Jarda. Motá se po hřebenech a pomalu postupuje k Martinovce. Je sám. Lenka zůstala doma, protože v Jablonci prší. Otáčíme rundu a jdeme taky. Padá mokrý sníh, je mlha a vítr. Stoupáme podél hranice, přes Petrovu boudu, do Sedla nad Martinovkou. Shazujeme pásy a sjíždíme k chatě. Vítáme se s Jardou, který je tady už asi půl hodiny. Teď jsme konečně čtyři, jako tři mušketýři. Měníme třílůžák za čtyřlůžák a jdeme se předělat na lidi. Večer strávíme v družné zábavě v restauraci a za vydatné pomoci Jardy zlikvidujeme zbytek nenáviděného rumu. 

Po chudé a krátké snídani balíme, platíme a vydáváme se na Labskou boudu. Lehce sněží ale nefouká. Na Labské je poviná přestávka na jedno točené. Venku začíná fičet a dělá se mlha. V krbu krásně praská a tak zůstáváme na oběd. Mlha se zvedla. Šouráme se nad Labským dolem směrem k Vrbatce. U mohyly obracíme do prava a sjíždíme k Růžence. Potom už jen k lanovce a sjezd do Rokytnice. Jardův Peugeot je na svém místě. A to je konec.

PS: Nešlo nám od začátku o žádné velké sportovní výkony. Chtěli jsme se pobavit, odreagovat po dlouhé zimě a přežít ve zdraví. To vše se nám  povedlo a já tímto, účastníkům zájezdu, děkuji. (Ferry)

 

 
Copyright © 2007 - 2024 • HK Jizera • všechna práva vyhrazena | Webdesign: JWDesign