Letošní zima je vskutku výjimečná. Málo slunce, pošmourno a zataženo. A nebylo tomu jinak ani v Tatrách. Vyrazili jsme sem za horami, sluncem a pohodou. Po návratu mohu konstatovat, že nám zbyla jen ta pohoda. Tu si totiž umíme udělat sami. Ale počasí a hory ovlivnit neumíme. Kopce jsme vlastně ani neviděli. A počasí takové, že by psa nevyhnal.

Ale vše špatné pro něco dobré.

V kopcích panuje lavinová 3 a sníh na lyžovaní úplně špatný. A tak první cesta vede směr Sliezsky Dom. Pomalu kráčíme vzhůru mlhou, která zapřičiňůje viditelnost tak na 15 metrů. Ze směru od Velické stěny je slyšet neustálý rachot sypajícího se sněhu ze žlabů. Po dvou hodinách se v mlze objevuje tmavý obrys hotelu. Odkládáme lyže venku a vstupujeme dovnitř. Rázem jsme z drsné přírody uprostřed přepychu. Trochu mám obavy jestli nebudeme vykázáni někam do kotelny. Ale opak je pravdou. Recepční nás příjemně vítá a číšník šmahem přináší čaj a pivo. Válíme se v prostorné sedačce a vůbec nás nic neláká ven. Zjišťujeme nějaké informace o ubytování. A nejvíc se nám zamlouvá to, že doprava je v ceně. No po dvou pivech nezbývá než se zvednout a odjet. Nadávám na terénní auto, které udělalo v cestě hluboké koleje a tak z plánovaného pohodového sjezdu není nic.

Druhý den počasí stále stejné. Tak vyrážíme na Skalnatou chatu pozdravit pana Laco Kulangu. Opět kráčíme bílou tmou. Až teprve těsně pod skalnatou chatou se mlha trhá a alespoň na chvíli se nám alespoň částečně ukazuje Lomničák. Na chatě debatujeme o dlouhé zimě, kamzících, nošení a životě vůbec. Vypijeme čaj a jedeme dolu. Spíše hledáme sjezdovku místo abychom si užívali čerstvě urolbovaný svah. Dole se potkávám s doktorem. Registrujeme se na zítřejší maratón a to na dlouhou trasu.

Vstávám v šest hodin. Rychlá snídaně, pobalit věci a jedeme směr Tatranská Lomnice. Tam je již rušno. Pro dnešek je mlha už i tady. No snad je to dobře, alespoň neuvidíme na to co nás čeká. Start po sjezdovce na Skalnaté pleso dále bokem na Lomnické sedlo. Odtud sjezd přes Francouzkou muldu na cestu směr Zámkovského chat. Dál na Térynku a Baraníe sedlo. Sjezd pod hank a Filmařským žlabem spět na Lomnické sedlo a odtud už jen dlouhý sjezd do Lomnice. Hezky se to napíše ale hůř udělá. Start v osm. Všichni běží jak o závod. Za chvíli se zařazujeme tam kam patříme. Tedy na konec startovního pole. A tak už to zůstane až do cíle. Stoupání jsou nekonečná. Mlha se roztrhne jen v sedlech a trochu u Térynky. Sjezdy v těžkém sněhu často s krustou berou snad víc sil než výstup. Konečně jsme v cíli. Hodinky ukazují 25 km,2780 m stoupání a to za 6hod 25 min. Mám dost. Jen pro zajímavost vítězové to dali za 2hod 59 min. Jdeme na oběd a pivo. Koukáme z okna koliby, ale Tatry tam stále nejsou. Po večeři probíráme s doktorem ještě celý závod. Musím mu sklonit poklonu a uznat, že dnes nebyl tou brzdou on.

V pondělí koukám na Web kameru z Lomničáku. Vymeteno a nádhera. Tak snad příště budeme mít víc štěstí.

 Blani a Tafi