Ve středu 13. jsem obdržel zprávu, že další závod ČP Skialpinismu se koná. Tak neodoláme a v pátek ráno jedem. Blani jako šéf manager a já. Lákají mně nejen závody, ale i nové kraje.
Cesta ubíhá příjemně a jediné co nás znervózňuje, je totální nepřítomnost sněhu všude kam oko dohlédne. Už za tmy dorážíme do Oldřichovic u Třince. Tady musíme nechat auto a dojít na chatu Javorový vrch po svých. Osamocený pán v restauraci U lanovky nám radí jít po sjezdovce. Výstup je úmorný. Lyžáky na nohou těžknou a lyže na zádech překáží. Jediné co připomíná zimu je usmýkaná cestička. V polovině sjezdovky nevydržíme a nasazujeme lyže. Hned je to lepší. Po hodině a půl jsme na chatě. Vroucné přijetí, pivo, ubytování, pohoda. Chata, kde jsme ubytovaní, je příjemně napuštěna kouřem z trávy. Bez příplatku.
Protivný budík v 6.15 mně vytrhává z příjemného snění. Venku je mráz -10 a svěží vítr. Vše probíhá rutině. Snídaně, příprava lyží, povinná výbava do batohu a odjezd dolu na start. Z 2.5 km sjezdovky do Oldřichovi jedu 400m. Pak potkávám první kameny skryté pod popraškem nočního sněžení. Dobíhám na prezentaci po svých. Cítím, že nohy už teď mají dost. Trasy závodu jsou samozřejmě upraveny. Pár těch, kteří měli jet kategorii A jedou OPEN.
V 10.00 je start. Trasu, kterou jsem před chvílí seběhl dolu běžím zase nahoru. Rázem se ocitám v závěru startovního pole. Výbavu jsem během let odlehčil na maximum, které jsem schopen a ochoten zaplatit. Tak proč mám pocit, že nesu batoh do Tater a lyže mají 20 kilo. Dávám do toho vše co ve mně je. Před sebou vidím Petra Polaneckého ze Salewy, ale dostihnout jej je nad moje síly.
Po výběhu na Chatu Javorovém vrchu přichází sjezd po urolbované cestě a následný výstup na Velký Javorový. Tam mám Petra na 50m před sebou. Chci se napít, ale voda v hadičce zamrzla. Asi je fakt zima. Sjezd a odbočka na sjezdovku pod chatou. Přede mnou je 300 m sjezdovky k cíli. Nikoho tu však nevidím. Později se dovídám, že Petr přejel odbočku a přichází 40 min. za mnou.
Cíl, Blani s čajem a zklamání nad vlastním výkonem. Dochází mi, že se nedá vydat víc, něž v člověku je. Toto by měl člověk zhodnotit před každou aktivitou a neplánovat podle toho, co bylo dřív, ale podle co té které aktivitě dává nyní. Tady se dalo v nejhorším odstoupit, ale co někde jinde.
No následovalo vyhlášení nejlepších a večírek. Bohužel většina odjela a tak nás na sponzorský dar od Radegastu v počtu několika soudků zbyla jen hrstka. A to jsme zase bojovali jako lvi. A družili se s členy místní Horské služby a oddílu. Včetně majitele areálu.
Nedělní ráno bylo krušnější než to sobotní. Snídáme, balíme a jdeme alespoň na krátký výlet po okolí. Je to něco úplně jiného něž u nás. Za celý den potkáš jen pár lidí. Většina z nich s námi prohodí pár slov. Všude kolem ve sněhu spousta stop od zvěře. Škoda jen toho zoufalého nedostatku sněhu. Jinak ale balzám na duši a tělo.
Pak už jen oběd, rozloučení s novými přáteli a zase po svých dolů. Nezbývá, než tuto oblast doporučit všem nejen na zimu ale i na letní cykloturistiku. Třeba jako zpestření cesty do Slovenských hor.
Jdu trénovat Tafi