Slová Jara Janíčka najlepšie vystihujú záver sezóny v Zakopanom "celý rok boli na h---o preteky lebo nebol sneh a teraz sú na h---o preteky lebo je veľa snehu"
A tak tomu aj bolo. Velmi jsem se těšil na zakončení letošní sezony v Zakopaném. MEMORIAL PIOTRA MALINOWSKIEGO je tradiční závod se skvělou atmosférou. Probíhá v oblasti Pěti stavů Polských, tudíž v překrásné scenérii.
Letos byl závod okořeněn ještě tím, že byl zařazen jako finále Světového poháru.
Nejprve byl jako letos vždy strach kde a na čem se vlastně poběží a nakonec od středy napadlo v Tatrách sněhu jak za celou zimu ne. A tak již hlášky z internetu dávali tušit, že vše bude jinak. A bylo. Pořadatelé dělali co mohli. Asi i dost riskovali - podle fotek, které jsem viděl. Nakonec se rozhodli závod uspořádat jako tradičně při nepřízni v okolí Kasprového vrchu.
Ubytování na hotelu přímo v centru dění bylo skvělé. Na chodbách se to hemžilo Francií, Itálií, Španělskem, Slovenskem a vším možným. A díky nám i pár Čechy. Atmosféra se brzy usadila pod kůži a tak nálada byla skvělá. Mě ji pokazila až rozprava před startem s vyhlášením, že my staří po Polsku Nestoři půjdeme jenom jeden kopec a sjezd do cíle. To znamená 850 metrů převýšení a asi sedm kilometrů délky. Ne že by šlo o něco zásadního ale měl jsem chuť si užívat atmosféru, která byla slibovaná. Ulehal jsem rozčarován, že jedu takovou dálku a ani si to neužiji. Ó jak jsem se mýlil.
V den startu je vše perfektně zorganizováno. Autobusem k lanovce a odtud tři kilometry na start u chaty Kolotawki. Tady se to hemží závodními vyžlaty ze svěťáku. Při pohledu na ně v kombinézách mam pocit, že i moje poty jsou teší než oni. Po startu se to okamžitě projeví mam pocit že vpředu nejdou lidi ale rolba. Dělám co mohu. Nestorů je málo a tak se snažím umístit se. Jdu co to jde, ačkoli nevím kdo je přede mnou a kdo zamnou. Prostě to Zkouším. Nahoře jsem po závěrečném výstupu bez lyží špalírem řvoucích lidí úplně hotovej. Ani za boha nemůžu cvaknout levou lyži .Běžně se tento úkon dělá tak deset vteřin. Pachtím se s tím celou věčnost. Netuším jak mě to bude mrzet. Začíná sjezd zmrzlou sjezdovkou, což není zrovna moje karta.V tu chvíli mě předjíždějí muži z elity, kteří za tu dobu než já se vypachtil bez dechu na jeden kopec oni stihli dva navíc. Prohnali se kolem mě, že jsem měl pocit, že stojí. Asi neuměj zatáčet.
Pár desítek metrů před cílem slyším za sebou křik. V domnění že jsou to chlapi z elity uvolňuji stopu. Až v cíli zjišťuji, že jsem přenechal vítězství a druhé místo dalším nestorům. Ztráta 29 vteřin v cíli mě štve ještě teď. Nálada se lepší až při odpolední procházce Zakopaným a s konzumací baraního masa a pár piv. Postavením se na bednu, ač na třetím místě, spadly veškeré chmury a mohl jsem se věnovat závěrečnému rautu a večírku.
Radost vítězů Svěťáku byla tak velká, že za to co předvedli by se nemusel stydět žádný horolezecký oddíl. Při představě co ale musí absolvovat během sezony jsem se ani nedivil, že se rádi uvolnili. Vše proběhlo skvěle a tak Vás asi budu za rok zase přemlouvat-pojeďte to zkusit. Nejde o to kolikátém člověk je ale , že je u toho.
Jan Kirdaj opět natočil video . Je na adrese http://www.vimeo.com/22931223
Tak a teď už léto a teplo, Tafi.