Zpočátku to vypadalo, že na skialpy v sobotu 5.3.2011 vyrazíme pouze ve třech. Postupně se přihlašují další účastníci zájezdu a nakonec se nás našlo osm. Marcel vyklidil a naleštil Jumpera a něco málo po sedmé jsme všichni na palubě, směr Špindl. Parkujeme pod sjezdovkou na Stohu. Jdeme pětset metrů po silnici a za posledními penziony nasazujeme ski.

Stoupáme Dlouhým dolem na chatu Výrovka. Nejdříve jdeme ve stínu a zuby cvakají zimou. Dostáváme se do slunce a v polovině cesty nám začíná pořádně topit.

Svrchní vrstvy rychle do batohů. Počasí je jako v Itálii. Cvakají už pouze fotoaparáty, snažící se zachytit nádherná panoramata. Na rozcestí u Výrovky se chvilku dohadujeme, zda jít či nejít na jedno, nebo jet rovnou až na Luční boudu. Dohady nekompromisně ukončí až Janička, když rázným krokem vyrazí, světe drž se, přímo do hospody. Konstatujeme, že na ní má soužití s Liborem velice příznivý vliv a neradi ji následujeme. Zatímco náš hrdinný předseda bojuje osamocen v Rokytnici o dřevěného Krakonoše, my tady svádíme hromadný boj o Krakonoše skleněné.

Během konverzace a konzumace pěnivého moku voláme Míšovi do pražské nemocnice. Postupně si předáváme telefon a všichni ho pozdravujeme a přejeme brzké uzdravení. Nicméně asi po hodině postupujeme dál. Cestou k mohyle nás předjíždí sněžný skůtr s ochranáři, kteří bedlivě sledují každý náš krok a běda, kdybychom šlápli vedle cesty. Na Luční boudu přijíždíme kolem poledne. Nejdříve si v recepci zamlouváme ubytování na 25. 3. kdy je tady skialpový workshop a lavinový kurz. Dozvídáme se, že ve stejný den je tady taky koncert kapely Děda Mládek IB. (To to zase dopadne.) Potom už jdeme do restaurace a za mrzký peníz si dáváme klobásu a pivo. Proto, že polovina mančaftu musí být z různých důvodů brzo doma, zavrhujeme plánovaný postup na Sněžku a po obžerstvení se vydáváme na zpáteční cestu.

Ochranáři, hned vedle Luční boudy právě buzerují lyžaře, kteří se po zledovatělých sněhových pláních prohánějí za pomoci vlečných draků. U mohyly sundáváme pásy a sjíždíme k Výrovce. Chatu mineme bez zastávky a po hřebeni, převážně soupaž, dojíždíme na cestu nad sjezdovkou Stohu. Jsou teprve tři hodiny. Přímo na cestě rozbíjíme základní tábor a "děvčata" nastavují ksichtíky do posledních paprsků pomalu zapadajícího slunce. Dojídáme tatranky, čokoládíčky a jiné dobroty dodávající potřebnou energii. Nálada je výborná a počasí supr. Po siestě si dáváme, jako bonbónek, děsivý sjezd po místy zledovatělé sjezdovce Stohu. Najdou se mezi námi i borci, co jsou schopni to sjet po břiše. Nicméně, všichni jsme se sešli u lanovky živí a zdraví a o to jde především. Díky všem za účast, bylo to fajn.  Ahoj Ferry