V sobotu, po telefonátu s Radkem Sýkorou, padlo rozhodnutí. Neděli nestrávíme pachtěním na baráku a zahradě, ale ještě se na poslední chvíli pokusíme něco vylézt.

Pojedeme za Žitavu na kopec Spitzberg, kde si prý zaleze každý. Ráno v jedenáct, těsně po té co na garáži roztála jinovatka, vyrážíme s Blani vstříc nepoznané oblasti.

Po malém bloudění dorážíme k hospodě na vrcholu Spitzberg. Mlčky a hrdě ji míjíme a s vědomím poctivě namazaného krajíce  chleba v batohu se přes nástrahy jídelních a nápojových cedulí přehoupneme na druhou stranu pod stěny. Tady už Radek s Kačkou do sebe ládujou dřevorubeckou svačinku. Oproti nám si ji zaslouží. Mají za sebou již několik výstupů a sestupů.

Při lezení první cesty jsem trochu nervózní. Reliéf skály vyžaduje lezení spíš po nohách. Chybí mi spáry a mocné chyty. Ale za chvíli si zvykám a lezení se stává příjemným, až na chlad, který přichází se zacházejícím sluncem. Nicméně vylézáme čtyři cesty, ale ta poslední už je tak trochu zimní. Utíkáme ještě k vyhlídce na vrcholu kopce, kde svítí sluníčko a tak dáváme ještě jednu krátkou na rozloučenou. Máme pocit, že je to rozloučení nejen s touto oblastí, ale i s letošní letní sezónou.

Odcházíme spokojení a slibujeme si, že se sem ještě určitě vrátíme. Pro nás starší je zde vše příjemně odjištěné a dostupné autem téměř až ke skále. Díky Radkovi za typ. (Tafi a Blani)