El Chorro - perla Andalusie

Jarda mě trochu popostrčil a ačkoli nejsem takový psavec jako Tafi nebo Fanda, alespoň se pokusím. Někdy kolem desátého ledna jsem volal Jumpimu, jestli s námi pojede do Tater. Prý neví jak mu vyjdou peníze, protože musí do toho Španělska.

Zbystřil jsem a když jsem se dozvěděl, že cílem je El Chorro a letenka má stát dva tisíce, normálně jsem se pozval. U někoho jsem kdysi zahlédl fotky pověstných lávek a chtěl je vidět  na vlastní oči.

Cesta do Düsseldorfu  byla v pohodě, pouze v letadle jsem si připadal jak  v tramvaji Lbc-Jbc. Házelo to úplně stejně a při přistání to bylo o zuby. Malaga nás přivítala sedmnácti stupni a zjištěním, že do El Chorra už dneska nic nejede. Při hledání noclehu se k nám přidal bezdomáč Jirka a stal se naším pomocníkem. Hned  druhý den nám přinesl pod městské hradby snídani a i později v Chorru se o nás docela pěkně staral. Každé dva dny přivezl batoh jídla a ještě něco uvařil. Třeba knedlíky s mandarinkami, pro které jsem se zastavil v sadu.

Bydleli jsme kousek nad kempem, tak tři minuty od skal. Lezení, vápno různé kvality, odjištěno nýty. Každý si vybere. Převisy, stěny, plotny. Lezitelné cesty jsou většinou jednodélkové a ačkoli masiv sám má až tři sta metrů, na vrchol jich vede jenom pár. Jednu jsme si s Jumpim vyzkoušeli. Na šedesát metrů jsem dal čtyři smyčky, Jumpi na další ještě méně a dolů to bylo za křoví.V celé oblasti je několik lezeckých sektorů vzdálených do dvou hodin chůze. K některým jsme se dostávali již výše zmiňovaným železničním  tunelem, protože to bylo nejkratší a nejrychlejší.

Pošmourné, proměnlivé a větrné počasí nás provázelo skoro celý týden, ale ten den  kdy jsme vyrazili na lávky byl ukázkový. Cestu po lávkách popisovat nebudu, fotky jsou výstižnější. První část byla odjištěna lankem jako na ferratách, ale druhá, i  když je v podobně dezolátním stavu, už je bez. Všude v kaňonu jsou vynýtované cesty. Při cestě zpět jsme usoudili, že přeci nepůjdeme tunelem, když je tak hezky a vydali se směrem nazdařbůh přes masiv. Za dvě hoďky se z procházky stala trochu bojovka, protože cesta nazdařbůh skončila na dvousetmetrové hraně, jejíž  konec byl v nedohlednu a večer se kvapem blížil. Vyřešili jsme to šedesátimetrovým stromoslaněním v nejnižším místě (vzorově jsme se při tom jistiliJ). To, že jsme trefili jediné koryto jak se dostat zpátky na koleje v té tmě, byla úplná náhoda. Další dny probíhali pohodově. Do deseti rozdělat oheň (rozednívalo se v devět), uvařit snídani, do dvanácti se vykopat pod skály, něco pošplhat, tak do čtyř, aby se stihlo ještě za světla na mandarinky. Pak do krámečku pro pivo (litr za éčko osmdesát) a zpátky k ohni uklohnit večeři.Poslední den před odletem jsem si udělal ještě výšlap k přečerpávací nádrži na vrcholu protilehlého kopce. I ten stál za to. Uviděl jsem celé  Chorro jako z ptačí perspektivy. Krajina je celkově  zajímavá. Na kolo, lezení i pěší túry. Posuďte sami.  (Míra)

 
Copyright © 2007 - 2024 • HK Jizera • všechna práva vyhrazena | Webdesign: JWDesign