V neděli ráno, když všichni "masáci" (rozuměj příznivci nejmasovější akce v Jizerkách) míří do přecpaného a ve švech praskajícího Bedřichova, frčíme s Fandou v jeho pohodlném Peugeotu na druhou stranu Jizerských hor do Oldřichova v Hájích, kde díky mrazivému počasí natekly docela slušný ledy.

Po cestě nabíráme ještě Marcela a za necelou čtvrthodinku  už parkujeme v sedle u Kozy a scházíme po silnici k lomu. Ledy jsou slušný, lezou zde zatím jen dvě dvojky a tak na nic nečekáme a vytahujeme nádobíčko.

Na rozlezení dáváme ukloněný ledopádek v pravém koutu, kde si pomalu zvykáme na křehkost a lámavost zdejšího vodního ledu. Postupně se osmělujeme a vrháme se do kolmých směrů a testujeme zbraně i na tenkých glazurách. Střídáme se na lanech i s ostatními lezci a tak přelézáme několik rampouchů a směrů s různým sklonem a kvalitou ledu. Přes všechnu snahu občas hrot cepínu zazvoní o skálu a srdíčko lezce zanaříká. Tam kde je led silný se zase někdy vyštípne kus velikosti talíře a s rachotem padá na jističe.

O tom, že přítah za cepín s bílým "talířem" kolem hrotu je krajně nebezpečný se přesvědčil Fanda na vlastní kůži. Chvíli váhá, jestli ho udrží, ale pak za ně vezme a vzápětí se již houpe na laně s ledovou tříští v obličeji. Kus ledu mu naštěstí jen sedřel kůži na kořeni nosu. Po nezbytné fotodokumentaci a následném ošetření přelézáme ještě pravděpodobně nejtěžší směr v kolmé skalní stěně uprostřed lomu s tenkou glazurou ve spodní polovině a převislým výlezem nahoře. Slunce se už začíná sklánět k obzoru a tak balíme lana a spěcháme ke Kozovi, dát si něco teplého do žaludku.

Před hospodou ho potkáváme a tak nám doporučuje pečená uzená kolena. Prý jsou vynikající. Zběžně přelítneme jídelňák a nakonec si koleno dáváme všichni. Marcel dostává o něco menší (neměl prozradit, že má doma kachnu!), ale i tak mají porce kolem 1 kg a společně s křenem, hořčicí a sklenicí okurek si všichni náramně pochutnáváme. Nakonec se ještě vydáváme s Kozou na exkurzi do jeho nového Saloonu, který vybudoval z bývalé stodoly za hospodou. Prostředí je to opravdu pěkné a jako stvořené na poslední slanění. Koza se rozplývá nad jednotlivými detaily a dopodrobna popisuje všechny "vychytávky" svého zařízení. Upřímně mu vše chválíme a předběžně domlouváme možnost zde uspořádat slanění. Pak už se jen kvapem loučíme a náramně spokojeni se vydáváme na zpáteční cestu. Snad mrazivý ráz počasí vydrží a rampouchy o nějaký ten cm ještě narostou.  (Jarda)