Je nádherný a jedinečný ze švýcarské strany, nevýrazný a nezajímavý při pohledu z Itálie. Pro někoho hrdý a bizardní, pro druhého nezáživný a fádní. Majestátní, hrdý a nevypočitatelný.

Takový je symbol horolezectví, takový je Matterhorn. Vrchol mnoha tváří, vyzývavý a lákavý, takový je Monte Cervino. Člověk musí být tímto kopcem svým způsobem posedlý, jinak by se nikdy nemohl na tuto hromadu suti a kamení vydat.

Po dvou letech odkládání a přesouvání termínů stojím s Peugeotem 807 u Tafiho a pomáhám mu naložit jeho věci. Tašku s jídlem, hůlky, cepín, mačky. Je rozhodnuto, vyrážíme na Matterhorn. Předpověď slibuje čtyři dny pěkného počasí mezi dvěma frontami. Tu první bychom měli projet během naší 1200 km dlouhé cesty pod náš vytoužený kopec. Praha, Stuttgart, Bern, Montreux, Martigny, Cervinia. Kolem desáté večer nás vede navigace ulicí Via Bich na konec Cervinie, kde zastavujeme na parkovišti a uleháme ke spánku po dlouhé a úmorné cestě.

Ráno nás budí slunce a dělníci z nedaleké stavby. Vaříme čaj a polévku a balíme na výstup. Zvažujeme popojet autem nahoru po štěrkové cestě a ušetřit si dlouhé a nepříjemné stoupání. Vybíháme asi 300m ke kapličce s velkým dřevěným křížem, kde tuto možnost definitivně zavrhujeme. Jean Antoine Carrel taky vyrážel z Cervinie, tak nasazujeme batohy a nastavujeme hůlky na správnou velikost. Po dvou hodinách překonáváme 1800m převýšení a přicházíme k chatě Orionde ve 2800m. V potůčku nad nedalekým plesem využíváme poslední možnost k nabrání vody. Každý se třemi litry v petkách pokračujeme dál ke Carrelově kříži. Tam potkáváme dvě Švýcarky se skromnými batůžky. Klábosí u kříže a jsou evidentně v pohodě. Pokračujeme přes Lví schody a suťovisko ke kuloáru. Nad ním pak po pravé straně sněhového pole až pod Lví hlavu. Oba funíme jak tuři, projevuje se nulová aklimatizace. Tafi navíc posmrkává a necítí se v pohodě. Šíleně rozbitým kamenitým svahem traverzujeme do Lvího sedla ve 3580m. Za ním svah stoupá rozbitými skalami pod velké plotny. Dáváme je bez jištění po pravém okraji a přicházíme k lanu vedoucímu přes Seilerovu plotnu. Nad ní je asi 10m kolmá stěna zajištěná fixním lanem. Vytahujeme lano a jistíme se. Únava a nastoupaná výška jsou znát. Kolem páté hodiny přicházíme na chatu Carrel ve 3835m. Sundáváme batohy a kocháme se pohledy do okolí z železného roštu trčícího nad propastí. Nacházíme volné místo na spodních palandách a tak je okamžitě zabíráme. Jsou zde pohodlné matrace a slušné deky s polštáři. Vaříme polévku a seznamujeme se s osazenstvem chaty. Je tu hodně Čechů, Italové, Švýcarky, Němci a Poláci. Prostě Babylon. Až se tohle dá ráno do pohybu k vrcholu tak to bude mazec. Balíme batohy na výstup a po osmé hodině uleháme. Tafi se cpe Paralenem, evidentně mu není dobře.

Jsou tři hodiny ráno. Chata se probouzí a začíná šrumec. Tafi mi oznamuje, že mu je blbě a na vrchol nejde. Zvažuju, jestli mám na to, abych zvládl výstup sám. Venku je jasno a svítí hvězdy. Touha po vrcholu je silnější než strach z obtížného výstupu a tak se rozhoduji vyrazit. Loučím se s parťákem a podávám Tafimu ruku. Ta jeho je studená, má zimnici. Jde si lehnout a já vyrážím za prvními dvěma světýlky na pilíři. Jsou to Češi. Mladí kluci rozlezení a aklimatizovaní z nedávného pobytu na Kavkazu. Jdou rychle, snažím se držet s nimi krok. Na úrovni Grand Tour (Velká věž) jdou příliš doprava. Jdu rovně nahoru jak si pamatuju z popisu cesty. Pod sebou rozeznávám další čtyři světýlka. Jsou to dva francouzští horští vůdci s klienty. Pouštím je před sebe, abych měl jistotu, že jdu správně. Za chvíli se k nám připojují i kluci, kteří se vpravo opravdu zapráskli. Přecházíme Dolinku krápníků. Po sněhu ani památky. Teplé a suché počasí posledních několika týdnů vykonalo své. Stoupáme vzhůru a za chvíli jsme u Tyndallova lana. Je to svislý řetěz vedoucí až na hřeben. Stoupám nohama, dá se odšlapávat a tak šetřím ruce a jdu rukama po skále. Jistím se karabinou cvaklou v řetězu. Dolézám na hřeben a přidávám do kroku, protože se mi světýlka mých "průvodčíků" zase trochu vzdálila. Výšvihy na hřebeni lezem přímo po skále. Vlevo je sníh a led a hrozilo by uklouznutí. Stoupám co mi dech stačí a blížím se k Tyndallově věži. Pomalu se rozednívá a okolní prostor se vynořuje ze tmy. Fotím okolní kopce ve fialovém nádechu. Vylézám na vodorovný hřeben a zjištuji, že ti přede mnou jsou již za Překrokem. Věžičky na hřebeni nejdou obejít, musí se všechny přelézat. Překrok je úzká exponovaná štrbina oddělující hřeben od vrcholové pyramidy. Oddechnu si, když ho mám za sebou. Fotím hřeben s Tyndallovou věží a stoupám pod Carrelovu galerii. Okolní kopce zalévá slunce, ale tady panuje stále stín a chlad. Hledám cestu, rozměry stěny překonávají představy, nabyté z fotografií stažených z netu. Odpočívám čím dál častěji a snažím se plynule dýchat. V přestávkách fotím a dělám záběry na kameru. Konečně dolézám k fixním lanům. Jistím se expreskou obtočenou kolem tlustého lana a cvaklou do odsedky. Stěna je v těchto partiích kolmá. Převislou stěnku překonávám pomocí Jordanova provazového žebříku. Nad ním překonávám plotnu a na úzké lávce (Thioliho krok) potkávám kluky z Čech, vracející se z vrcholu. Poslední metry a jsem na sluncem zalitém vrcholovém hřebeni. Je 8.45 a já stojím na italském vrcholu hory hor. Pohled z vrcholu překonává všechna očekávání. Breithorn, Monte Rosa, Dent Blanche a na západě bílý masiv Mont Blancu. Fotím, filmuji a cpu do sebe müsli tyčinku. Asi po čtvrt hodině dolézá na vrchol další česká dvojka. Sestupujeme společně ke kříži a vzájemně se fotíme. Domlouvám se s nimi na společném sestupu. Plánovaná relace přes mobil se nekoná, nemám zde signál. Asi hodinu trávíme na vrcholu a začínáme sestupovat. Slaňujeme horní partie stěny a pod námi krouží vrtulník. Zastavuje ve vzduchu a spouští na laně záchranáře. Ve stěně pod námi se něco stalo. Slézáme níž a dovídáme se, že mladší ze dvou francouzských vůdců vypadl ze stěny a leží pod námi na sněhovém poli. Čekáme asi půl hodiny, než se horolezci v místě neštěstí dají opět do pohybu. Všichni jsou šokovaní.  Někteří se otáčejí zpátky, jiní pokračují ve výstupu. Nahoru pokračují i dvě švýcarky, které jsme s Tafim potkali poprvé u Carrelova kříže. Vůbec jim nezávidím. Přilétá znovu vrtulník a nakládá mrtvé tělo horolezce. Sestupujeme kolem místa tragédie a snažíme se psychicky srovnat. Celý hřeben za Překrokem jistíme a hřeben nad Tyndallovým lanem na dvou místech slaňujeme. Před námi jsou Poláci. Jsou šíleně pomalí. Čekáme další půlhodinu, než se uvolní slaňák a pak sjíždíme až na úroveň Velké věže. Zespoda stoupají mraky, ale na slibovanou bouřku to zatím nevypadá. Sestupujeme komínem podél věže a dostáváme se k fixům nad chatou. Vidím Tafiho jak stojí na verandě a starostlivě upírá oči vzhůru. Když dolézám na plotnu nad převisem, tak mě poznává a evidentně si oddechuje. Ručkuji přes převis po plandajícím řetězu a za malou chvíli již bezpečně kráčím po železném roštu chaty. Vřelý stisk rukou, (zjišťuji, že už není tak studená jako ráno) a první gratulace. Podávám si ruce se svými společníky na sestupu a napětí ze mě rázem padá. Zvládl jsem to! Z vody, kterou pro mě Tafi pošetřil, vaříme polévku a snažím se do sebe dostat nějaké jídlo. Od rána jsem měl jen müsli tyčinku na vrcholu. Pocit hladu však nemám, ale vody bych vypil klidně několik litrů. Dělím se s Tafim o své dojmy a zjišťuji, že už se cítí o něco lépe než ráno.Uleháme ještě před osmou večer s vědomím, že ráno nikam nespěcháme. Ve dvě ráno jdu na záchod a zjišťuji, že venku je mlha a fouká silný vítr z jihu. Když znovu ulehám, myslím na ty, kteří za dvě hodiny budou vyrážet k vrcholu. Vůbec jim nezávidím.

Vstáváme asi v půl osmé a zjišťujeme, že nemáme žádnou vodu. Tafi si bere lano a sedák a spouští se za chatou do severní stěny. Podávám mu hrnec a motyku na sekání ledu. Roztápíme led na vařiči, převařujeme vodu a děláme čaj. Ve zbylé vodě rozpouštíme Tang a připravujeme pití na sestup. Nikam nespěcháme, fronta na fixech pod chatou se nehýbe a tak čekáme na verandě, kde už zase mezi mraky prosvítá sluníčko. Teprve když postavy zmizí pod převisem vyrážíme také. Slaňujeme až do Lvího sedla a pak velice opatrně traverzujeme pod Lví hlavu. Ze shora naštěstí nic nepadá tak pokračujeme v sestupu po skalnatém žebru podél sněhového pole. Pod kuloárem nasazujeme hůlky a nad Carrelovým křížem sundáváme helmy a teplé věci. Slunce už zase nemilosrdně pálí. U chaty Orionde se svlékáme a dáváme koupel v ledovém plesu. Po třech dnech smažení ve vlastní šťávě je to super pocit. Zbylých 1800m převýšení scházíme po štěrkové cestě v monotónním rytmu klapajících hůlek. Pivo v autě je však teplý, tak spouštíme plechovky do horské říčky a vydatně chladíme. Popíjíme pivo na lavičce, díváme se na ten ošklivej kopec nad námi a promítáme si zážitky uplynulých třech dní. Zapíjíme vrchol 50% rakijí, kterou mě přivezly holky z Chorvatska a sytíme scvrklé žaludky konzervami. Večer dáváme procházku noční Cervinií a uléháme k zaslouženému spánku.

Ráno prší a kopec je v mlze. Snídáme a balíme auto na cestu. Máme před sebou 1200km. Sjíždíme do Aosty a stoupáme k průsmyku St. Bernard. Asi v jedné třetině cesty mě Tafi střídá. Za Stutgartem projíždíme bouřkou. Tafi statečně peláší po německých dálnicích a o půl dvanácté v noci přijíždí do Jablonce.

Co říct na závěr. Matterhorn je velká výzva a zároveň velká zkušenost. Ten kdo jde pod tento kopec podruhé nebo potřetí, musí v sobě najít hodně sil a velké odhodlání, aby dosáhl svého vytouženého cíle. Míra Peč to dokázal a má můj velký obdiv. Velice si vážím toho, že si Tafi vybral pro tak vážný výstup právě mne. Byla to pro mne velká čest stoupat po boku takového parťáka a bezva kamaráda jakým Tafi bezesporu je. Vím, že to pro něj bude velice těžké rozhodování vydat se pod tento kopec znovu. Přeji mu, aby tu sílu v sobě našel. Ten vrchol stojí za to!!  (Jarda)