Julské Alpy, krajina plná zelených strání, hor, rozkvetlých azalek a nádherných výhledů. Téma pro letošní dovolenou bylo jasné, a tak jsme v pondělí  4.8. ráno s našimi kamarády z Liberce Evkou a Luďkem, vyrazili na pouť směr Julky.

V plánu byla i relaxace u moře na Istrii. Pravda, počasí letos bylo  jak na vahách. Chvíli slunečno, pak deštivo, takže naše plány se hlavně odvíjely od stavu srážek. Do poslední chvíle jsme je sledovali s napětím a pak už bylo rozhodnuto.

Do kempu v Kamne, ve vesničce Dovje, jsme dorazili večer kolem půl osmé, v blízkosti doliny Vrata a hlavně Triglavu.

Plán jsme měli promyšlený i pro případ náhlé změny počasí, protože to jediné bylo opravdu s velkým otazníkem. Druhý den ráno, po noci plné bouřky a lijavce, měníme túru z Triglavu na výstup na Mojstrovku ( 2 471m), takže ranní odjezd do sedla Vršič ( 1 611m) proběhl v klidu a aklimatizace na vrchol také. První feratu v Julkách máme za sebou a ve 13 hod. dobýváme vrchol. Je zataženo, honí se mraky, proto raději kvapem po suťových polích sestupujeme do bezpečnější výšky.

Další večer sledujeme počasí, připravujeme bagáž, budíček bude časný. V 6.17 hod. odjíždíme k Aljaževu domu, platíme 3.50 € a vyrážíme do sedla Luknja. Cesta nahoru ránem za jasné oblohy s modrým nebem je příjemná a za 2.50 hodiny jsme už v sedle a oblékáme úvazky, abychom po krátké svačince a relaxaci pokračovali zajištěnou cestou na Triglav. Lidí málo, zdoláváme stěnky, traverzy, pěšinky, abychom po 2.50 hodinách stanuli na vrcholu Triglavu (2 864m). Tam už je turistů podstatně více, přicházejí od cesty Prag. Vítá nás slunečný vrchol, nádherné rozhledy, fotíme, kocháme se krajinou a čerpáme energii k sestupu. Nejistota v mracích je zřejmá, a tak se moc nezdržujeme a pokračujeme zajištěným hřebenem na druhou stranu k Triglavskemu domu. Cesta je až k němu dobře jištěná, takže míjíme další příchozí v pohodě a rychle ztrácíme výšku. Ještě pár fotek s kamzíky a už nastupujeme do cesty Prag, kde se opatrně vyhýbáme šotolině, protože nohy už bolí mnohem víc. K Aljažáku docházíme za tmy, téměř po 14 hodinách pochodu. Stálo to za to a s dobrým pocitem nasedáme do auta.

V kempu zapíjíme vrchol a připravujeme se podle počasí na další cesty. Je jasné, že následující den proběhne relaxace, a tak vodopády Martuljek a  Peričnik jsou právě tím místem pro krásný slunečný den. V pátek 8.8. opět po zjištění, že počasí ještě drží, vyrážíme na Prisojnik. Sedlo Vršič máme už dobře najeté a tak Jarda nás bezpečně přiváží, abychom už ve třech pokračovali na feratu k Oknu Prisojnik. Koleno Jardu bolí a nedovoluje mu nastoupit na tuto túru. Loučíme se a spěcháme k nástupu. Obloha je krásná a slibuje celý den klid a mír.

Ferrata na Okno Prisojniku se hezky klikatí, je celá na sluníčku a má trvat celkem 3.50 hodiny. Fotíme, sdělujeme si krátké zážitky a kocháme se krajinou okolo. V komínech mají výhodu malí a hubení, vnadná horolezkyně by 80 cm nedala ani třením. Já  měla hůlky na báglu a ty mně docela překážely. Po překonání tohoto úseku ještě netušíme, co za rohem po výlezu bude následovat. Vlevo pod námi strmé sněhové pole, vpravo zvětralá tlama okna, plná nepevných kamenů, na které se vážně nedalo spolehnout. Lezeme rychle po čtyřech, není za co stoupat , čeho se držet. Před námi Slováci shazují nechtěně kameny. Ještě, že jsme je nechali předejít a v tomto kritickém místě byli už sami. Poslední výšvih do okna je už jištěný dobře a je vlastně procházkou zvětralým oknem.

S úlevou vylézáme na hranu okna, zdravíme rodinu z Valašska a tady se teprve dozvídáme, že celou feratu ráno zavřeli a byla zakázaná na delší dobu. No, máme to za sebou a už jen hledíme do tlamy v údolí. Je mohutná. Sluníčko svítí, hřeje a padá rychlé rozhodnutí-sestoupit. Evku totiž také zachytil balvan a noha se začala ozývat, nemělo tedy smysl dál pokračovat až na vrchol. Pomalinku sestupujeme, plni dojmů a zážitků. K Jardovi přicházíme s básničkou, kterou Evka skládala po celou dobu sestupu, aby nemyslela na bolest a Jardovi to nebylo líto, že s námi nemohl jít. Nevím, zda bych se tam chtěla někdy ještě vrátit, krajina v okně se mění každou chvíli a je znát, že povětrnostní vlivy omílají pevný vápenec na hrachovinu.

Hory, děkuji vám za tu vaši majestátnost a pokorně se skláním. Zas někdy příště.      

Lenka