Je pátek 6.3. 18.05. Vlak s deseti Tatranci a dvěma Tatrankami, dvanácti batohy a sedmi páry lyží se dává do pohybu. Vypínáme starosti, vytahujem plechovkový a osvěžujem paměť historkami z minulosti.

Nádraží v Popradu nás vítá ranním chladem a zavřeným bufetem a tak první električkou frčíme do Smokáče.

Asi po hodině stepování před místním bistrem si konečně dáváme snídani. Mára a Gábi, oba noví členové Jizery vyrážejí s Mírou na chatu, Šárka s Michalem a Cícou nedlouho po nich a až dlouho po nich parta notorických skialpinistů nebo skialpinistických notoriků? To už se den stačil překulit do své druhé poloviny a my se zvládli posílit zdejšími kulinářskými specialitami. Sněhu je sporadicky, tak jedeme na Hřebínek lanovkou. Nasazujeme lyže a poměrně rychle se dostáváme na Zamkovského chatu. Dáváme česnečku a pivko, ale vzápětí si nás všímá chatárka Janka a než bys řekl švec, stojí před námi litrovka borovičky a po okraj nalité panáky (zdejším nářečím nazývané "nulačtvorky"). Janka je evidentně v dobrém rozmaru, nalévá druhou rundu a přináší album s fotkami z Afriky. Ředíme panáky pivem, dáváme Jance kontakt na náš web a poté konečně vyrážíme na naši Terinku. Počasí se začíná kazit. Na platu pod hankem už fouká docela slušně a v jeho půlce si už s námi vichr pohrává jako s loutkami. Sundáváme lyže a doslova krok za krokem se probíjíme kupředu. Rychle se stmívá, vichřice nepolevuje a těžký mrchy na zádech s námi docela cvičí. Pod malým hankem nám přicházejí naproti Gábi a Mára. Berou Lence batoh a svítí nám na cestu. Poslední metry se zdají nekonečný. Chatár nás vítá s úsměvem, teplou večeří a točeným pivem. Postupně roztáváme a nálada se rychle zlepšuje.

Počasí druhý den však nikoliv. Vítr fičí, padá sníh a viditelnost je nulová. Odpočíváme a dáváme jen lehkou procházku kolem chaty. Večer se mlha zvedá, okolní hřebeny se zalévají sluncem a tak všichni fotíme tu nádheru jako pominutí. K večeři jsou "buchty na pare". Zdejší klasika, která se ale s tím, co jsme tu zažili před 10 lety nedá srovnávat. Venku svítí měsíc a tak Míra s Pavlikem neodolají a vyrážejí na lyžích do Baraního sedla na príma lyžovačku. Když se vracejí zpátky na chatu, většina z nás už spí.

Další ráno nefouká, ale mlha je všude kolem. Míra jde s mlaďochama na ledy. Zbytek sjíždí hankem na plato, někteří po zadku druzí na lyžích a tam děláme školení na pípáky. Všechny "zasypané" postupně vyhrabáváme a pak frčíme na Zamkovského chatu na pivko a česnečku. Janka je naštěstí mimo (odešla slavit MDŽ) a tak se borovičková vánice nekoná. Na zpáteční cestě potkáváme Míru, který nám přijel naproti a tak společně stoupáme na Terinku.

Další den se počasí opakuje, tak vyrážíme na ledy na proti hanku, kterých jsme si včera všimli při školení pípáků. Brodíme se v hlubokém novém sněhu, ale nakonec se přece jen dostáváme pod nástup. Natahuji první dýlku. Tam kde je led pokrytý vrstvou firnu mačky moc nedrží a musím je několikrát zakopávat. Šrouby však drží v ledu dobře a tak brzy překonávám první práh a dělám štand na skalním hrotu. Dobírám Michala a po něm Gábiho. Fanda fotí docela hezké záběry v protisvětle, ale protože čas mezitím pokročil, berou nám se Šárkou batohy, nechávají je na platu a vracejí se pomalu zpátky. Postupně překonáváme další dva ledové prahy a pak scházíme sněhovým žlabem pod stěnu. Fotíme večerní panoramata, sebe navzájem a pak stoupáme zpátky na chatu. Rychle se stmívá a tak přicházíme akorát na večeři

Ráno se k mlze přidává sněžení a vítr. Chatár s Tafim, Mírou a Pavlikem vyrážejí na lyžích na Žlutou lávku a Cíca s Míšou, Šárkou, Márou a Gábim na Pfinovu kopu. Já s Lenkou, Marcelema a Fandou šlapeme dolinou směrem, kde tušíme Baraní rohy. Když to půjde, chceme vyšlapat do Baraního sedla a sjet si ho na lyžích. Pod sedlem je viditelnost opět nulová a navíc svah pokrytý další vrstvou nového sněhu nevypadá zrovna bezpečně. Dáváme sváču a otáčíme lyže do doliny. Jedu za Marcelem. Kolem je neproniknutelná bílá tma a tak nás náhlý protisvah nekompromisně přibíjí k zemi. Lenka hází taky tygra, jen Fanda, jedoucí pomalu a rozvážně za námi, zvládá svah bez pádu. Těsně před chatou potkáváme stádo kamzíků, kteří tolerují naši přítomnost a nechávají se fotografovat.

Večer padá rozhodnutí, že to další den zabalíme, protože předpověď je i nadále špatná a stávající podmínky v dolině znemožňují jakékoliv aktivity. Večírek se protahuje do noci a zapisuje se do dějin vynálezem "Arašidového piva". Sice na něj Pavlik spotřeboval všechny zásoby arašidů na chatě, ale se svým produktem byl nakonec náramně spokojen. Jen chatárka měla s ranním úklidem o něco víc práce.

Je poslední den a po snídani balíme rance. Musíme na střídačku, protože v naší mikrosvětničce si překážíme. Konečně stojí naše sbalené kredence v jídelně. Dáváme pivko na cestu, loučíme se s chatárem, chatárkou a vyrážíme. Venku se zase čerti žení a naše postavičky se v hlubokém sněhu s obřími batohy na zádech směšně kymácejí. S vynaložením všech sil sjíždíme malý hank. Tím velkým se na lyžích spouštějí už jen Míra s Marcelem a Pavlikem. Hlavní cenu za elegantní kotrmelce vyhrává Míra, bohužel chybí kvalitní fotodokumentace Na Zamkovského dáváme pivko a pokračujem supr sjezdem až do Smokáče. V našem oblíbeném bistru plníme žaludky a před udivenými zraky ostatních hostů převlíkáme spodní prádlo. Pak už jen električkou do Popradu, večeře v pizzerii, noc na lehátku a ráno návrat do reality.

Jen pár fotek připomíná chvíle strávené v príma partě a prožité v krásném prostředí Vysokých Tater navzdory nepřízni počasí, která se nám po celou dobu lepila na paty. Zážitky a zkušenosti jsou nepřenositelné, jen ti kdo tam byli tak vědí.  (Jarda)