Ahoj kamarádi, se zpožděním, ale přece, přidáváme pár fotek a kousek povídání z naší výpravy k ledovcovému jezeru Weißsee v Rakousku.
Po celkem klidné jízdě autem jsme dorazili do městečka Uttendorf (774m) odkud jsme dále pokračovali údolím Stubachtall po strmé silničce, kde se vešlo sotva jedno auto. Po ujetí 18 km, během kterých jsme nastoupali do nadmořské výšky 1479m, nás cesta dovedla k dolní stanci lanovky Weissee-Bahn na rozlehlé parkoviště. Tam pro nás cesta, alespoň pro ten den, skončila.
Po dlouhé jízdě jsme si v parném večeru rádi zašli na vychlazené pivo. Příjemným zjištěním pro nás bylo, že veškerá konverzace v restauraci probíhala v naší mateřštině, a to díky mladým, českým brigádnicím. Po požití několika českých plzní jsme se uložili ke spánku. Ráno nás čekalo ne zrovna vlídné počasí. Bylo pošmourno a lehce mžilo. Po krátkém váhání mezi pěší túrou a jízdou lanovkou jsme (jako správní sportovci) zvolili variantu druhou (jízdu lanovkou). Ta nás po 20 minutách jízdy dopravila k chatě Rudolfshütte. Odtud jsme k našemu cíli postupovali značenou vysokohorskou túrou po břehu jezera se střídavým terénem.(sníh a kamení). Při postupu jsme stále obhlíželi okolní skály a tipovali, který vrchol má být naším plánovaným cílem. Když už jsme nevěděli kudy kam, mrkli jsme do průvodce a zorientovali se. Vlastně jsme naší tolik očekávanou ferratu Kristallklettersteig našli podle fotky v průvodci.
Obtížnost feraty KS6-C ji řadí k jedné z nejtěžších zajištěných cest vůbec – kompaktní skála, převýšení cca 150m, délka lezení 400m, kolíky a kramle, 3 žebříky, extrémně exponované převisy!
Seewand u jezera Weißsee, nejvyšší bod cca 2400
„Nad ledovcovým potokem je natažen lanový most a přímo na západním břehu se nastupuje do traverzu. Už v něm má člověk pocit, že pokud mu ochabnou ruce, spadne dolů do jezera. Potom se stoupá vzhůru žlutou, převislou stěnou. Opět následují náročné traverzy v kompaktní skále a po malých stupech se přes pilíř a převisy pokračuje dále nahoru. Jsou tady i tři nouzové výstupy ze stěny, v nichž visí lana připravená ke slanění. Nejobtížnější je ovšem konec cesty s třemi železnými žebříky. Nejprve se stoupá po svislém žebříku pod velkým střechovitým převisem, po kramlích se rozporem vyleze až k okraji převisu a pak je třeba se přehoupnout na převislý žebřík, který opět stojí hodně sil. Za třetím žebříkem je ještě nepříjemný traverz doleva a pak se postupuje přímo nahoru. Úplně na konci zajištěné cesty je velká bílá skála z křemene, podle níž je cesta pojmenovaná“(Albert Steinbacher) ….tolik z průvodce
Cesta byla tak náročná, že na jejím vrcholu odmítl Hynek nabízené pivo, což mně vyhovovalo (měl jsem dvě) Po krátkém odpočinku a svačince šel Hynek fotit místí floru a já se vydal hledat cestu pro zpáteční sestup. Najít most přes ledovcový potok nebylo obtížné a tak nic nebránilo našemu sestupu k břehům jezera. Odtud jsme se vydali zpět k lanovce již známou cestou. (Jarin)