Ježek Tour na Marmoladě

Je pochmurné ráno, pátek 4.9.2009. Z Jablonce, stejně jako každý rok touto dobou, vyráží za dobrodružstvím parta oddílových drátoplazů. Léty prověřená, proti světové krizi a bankrotu odolná CK Ježek Tour pořádá další ze svých oblíbených zájezdů do Dolomit.

Našim cílem je, stejně jako loni, penzion Garni Al Viel v horském středisku Canazei, v oblasti Marmolady.

Sehrané a spolehlivé dvojici Marcel a Jumper, (oba po technické prohlídce) se tentokrát podařilo posbírat ostatní členy výpravy přesně, dle stanoveného harmonogramu a tak po nezbytných vítacích a líbacích procedůrách konečně vyrážíme. Cesta probíhala bez větších problémů do chvíle, kdy jsme za Innsbruckem zjistili, že kvůli nehodě je uzavřen přejezd přes Brenner. Italská policie nás i ostatní vozidla směřující do Itálie, vrací nekompromisně zpátky do Innsbrucku a tak děláme asi 200 km dlouhou objížďku přes Švýcarsko. Navíc Marcel zjistil, že mezi Itálií a Švýcarskem je bezcelní zóna kde je nafta o několik fufníků levnější a že když si tam asi 10 km zajedeme, tak se to vyplatí. Zatím, co Jumper hltá levnou švýcarskou naftu, prohlížíme si drahé zboží ve vitríně místního butiku. Konečně je natankováno a jedeme dál. Po asi 20 km jízdy, si vedoucí zájezdu Ježek povzdechl, že si měl koupit v bezcelní zóně hodinky. Když na to nikdo nereagoval, řekl, že si měl koupit aspoň dvoje a že se musíme vrátit, protože se mu to vyplatí. Snažíme se mu to rozmluvit ale Zdenda tvrdošíjně trvá na tom, že musí mít Švýcary. Uklidní se teprve až když mu Marcel slíbí, že si je bude moci koupit až tudy pojedeme zpátky. Roubas Ježkovi polichotil sdělením, že je vynikající organizátor a že ho máme všichni moc rádi. Potom ještě dodal, že až příště něco zorganizuje, tak nám udělá největší radost, když zůstane doma. „Dobrá“ zamumlá Ježek a potom si až do Canazei zálibně prohlíží své levé zápěstí.

Do penzionu dorážíme asi ve 21,30 hod. Hned po ubytování letíme do jedné z mnoha místních pizerií na večeři. Asi v půl dvanácté doráží osádka druhého vozu, kterou tvoří bratři Popři, Karel Jakoubě a Míra Hanžl. Kluci vyjeli z Jablonce až v poledne a díky volnému průjezdu přes Brenner, dojeli do Canazei jen o chvíli později než my. Po příchodu na penzion, má naše pokojová trojice Marcel, Jarda a já, chuť ještě na panáka na dobrou noc. Zveme ještě Markétu a když na nás ve dvě hodiny, po několika pivech a lahvi Tullamorky, někdo ťuká, děláme že tam nejsme. Taky zvoní chvilku pokojový telefon, ale protože neumíme italsky, tak to nebereme. Když už toho všeho máme dost, vyprovodíme ze dveří Markétu a jdeme spát.

Sobota 5.9.2009 Ráno, v jídelně u snídaně, na nás nevraživě zahlíží skupinka dvou postarších němek a jejich mužský doprovod. Děláme jakoby nic.

I přes to, že ferratu Finanzieri na nádherný a mohutný Colac nad Canazei, jsme lezli již v r. 2007, rozhodli jsme se, kvůli novým členům, absolvovat tuto cestu letos znovu. Oblíbená, dlouhá ferrata, kousek od lanovky, lehce přístupná po krátkém suťovisku a v horní části s několika kolmými žebříky nám nedělá žádný problém. Také sestup, po lehčí, místy zajištěné cestě proběhl v pohodě a tak se již ve čtyři hodiny povalujeme v lehátkách u chaty, kousek od horní stanice lanovky. Vstřebáváme horké sluneční paprsky a studené pivo a čekáme na Péťu, Ivoše a Míru, kteří si dnešní výlet na Colac prodloužili o vyhlídkovou, na několika místech zajištěnou cestu ze sedla Passo di San Nicolo do sedla Sella Brunee. Borci docházejí po necelých dvou hodinách a tak po nezbytném pivku všichni společně lanovkou sjíždíme do Alby, kde máme auto. Po večeři jdeme nahlédnout do velkého stanu, kde se každoročně touto dobou, konají několikadenní, mezinárodní oslavy, k ukon-čení letní sezóny. Ty letošní jsou, pravděpodobně kvůli ekonomické krizi, nějak chudší a méně bujaré než v minulých letech a tak se tady moc nezdržujeme. Na pokoji si ještě dáváme pár panáků Jardovy hruškovice. Jsme s Marcelem zalezlí ve svých postelích a Jarda nám nalévá. Potom se ptá zda má už zhasnout. „Když už nechceš nalejt, tak zhasni“ odpovídám. Tak zhasnul až potom.

Neděle 6.9.2009 V oblasti Sella, na vrchol Piz Selva 2 941 m, vede jedna z nejstarších ferrat v Dolomitech, ferrata Le Mesules. Cesta pod nástup je pohodová, po rovince. Ovšem hned prvních 250 výškových metrů ferraty, nám všem dává pořádně zabrat. Kolmé až převislé úseky se střídají s dlouhými traversy a úzkými komíny, které našim dobře živeným postavám moc nesvědčí. Další část cesty je již jen o vytrvalosti a boji s časem. Kocháme se nádhernými panoramaty a pomalu stoupáme k vrcholu. Asi ve dvou třetinách, v chodeckém terénu a před závěrečným kolmým výstupem na vrchol, děláme krátkou přestávku na oběd. Fotíme okolní štíty i ledové výtvory vzniklé za mrazivé noci na okolních kamenech, které se teď, v krásném dni, třpytí a pomalu tají na slunci. Konečně poslední výšvih a jsme na vrcholu. Je to trochu šok. Vypadá to tady jako na měsíci nebo v Zakázané zemi z Planety opic. Někdo pronesl, „Tak takhle bude země vypadat po třetí světové“. Ruda dodal, „Jen s tím rozdílem, že tady nebude tolik lidí“.

Vrchol Gruppo Sella. Kam až lze dohlédnout jen samé kamení.Ohromná planina pod pražícím sluncem, před kterým není kam se schovat. Nezbývá nám nic jiného, než celou tu obrovskou pláň přejít, na jejím druhém konci najít to správné údolí a začít sestupovat až k silnici. Klopýtáme v horku několik hodin po kamení a proklínáme toho, kdo tuhle trasu naplánoval. Konečně přichází naše údolí a začíná sestup do civilizace. Po cestě míjíme asi desetimetrový vodopád. Děláme pár fotek a čekáme na opozdilce. K autu jsme dorazili před setměním úplně vyřízený. Po dnešním putování nemá nikdo na nějaké ponocování chuť a tak po večeři a nezbytném preventivním panáčku na dobrou noc, jdeme brzo spát. Němci měli radost.

Pondělí 7.9.2009 Dnešek je pro nás, kteří sem už několik let jezdíme, trochu významný. Věříme, že po dvou neúspěšných letech, se nám konečně podaří výstoupit na Marmoladu ferratou Hanse Seyfferta. Samotný vrchol, Punta Penia, je ve výšce 3 344 m a ferrata je zajímavá tím, že kombinuje lezení po skále s výstupem a sestupem po ledovci na mačkách. Chtěli jsme ji lézt už v r. 2007 a loni taky, ale kvůli počasí se nám to nepodařilo. Letos to vypadá již od rána výborně. Autem jedeme k jezeru Fedaia a potom košovou lanovkou k chatě Rifugio Pian. Od chaty vede úzká stezka po severozápadním úbočí Marmolady, převážně po suťovisku a mírně z kopce. Při horším počasí než je dnes, i tady bývá často sníh a led. V západní části se stezka začíná zvedat a míří na ledovec. Nasazujeme si mačky. Pod nástup, v sedle Forcella di Marmolada, jdeme po ledovci. Samotná ferrata není moc náročná i když i tady se střídají kolmé úseky s lehčím terénem. Ten je často, na některých odkrytých místech, potažen ledovým povlakem a tak je opatrnost na místě. Z větší části je ferrata zajištěná lanem ale místo žebříků jsou zde kramle a ocelové hroty. Plynule a rychle, jak se na Ježkovu partu sluší, postupujeme vzhůru a cestou předbíháme několik skupin jiných drátoplazů.

Asi ve dvě odpoledne jsme všichni na vrcholu u chaty Capanna Punta Penia. Krmíme sebe i neodbytné dravé ptactvo a lepíme na chatu oddílovou samolepku. Po krátkém odpočinku se ještě vydáváme k vrcholovému kříži, udělat společné, vrcholové foto. Marcelovi se na třetí pokus konečně podaří správně nalepit na kříž druhou samolepku a potom Ruda zavelí.“Rychle dolů,tam kde maj ty dobroty, conám po nich červenají choboty“.Proti tomu se nedá nic namítat a tak začínáme sestupovat „Normální cestou“, kterou jsme sem lezli v r. 2007. Na mačkách sestupujeme po horním ledovci, potom skalním žlabem a jsme na dolním ledovci. Sestup po dolním ledovci v sobe skrývá nebezpečí ve formě několika trhlin. Čekám s bratry Popry na ostatní a sledujeme cizí lezce pod námi. Všichni sestupují spořádaně a disciplinovaně, navázáni v lanových družstvech a opatrně zdolávají zrádné, bezedné trhliny . Chvilku se dohadujeme o výhodách či nevýhodách navázání a Ruda to opět vyřešil. Poslal bráchu Petra, ať se jde podívat je li to nebezpečné a ať to zkusí přeskočit. Péťa přeskočil a tak jsme se nevázali. Scházíme se všichni u chaty Rifugio Pian a hned jedeme lanovkou k jezeru Fedaia. Kupujeme si pivo, sedíme venku na slunci a meleme smysly i nesmysly. Roubas už zase ztratil a znovu našel, v jiné kapse, peněženku se stříbrnými,zlatými, platinovými a diamantovými platebními kartami a nechce nám říct pin. Markéta nám, mimo jiné věci, sděluje, že její jméno znamená Perla. Okamžitě dostává přezdívku La Perla a už se jí nezbaví.

Při pivním tlachání přišla řeč i na to, proč s Ježkovou partou nejezdí více něžného pohlaví. Každý z nás na to měl nějaký názor ale ten Rudův opět zvítězil. Ruda prohlásil:“Ženský jsou divný. Každá má krtka a chtěla by hned norka“. Proti tomu se opět nedalo nic namítat a tak jsme poslali La Perlu pro další pivo.

Úterý 8.9.2009 Poslední den na ferratu. Vybíráme si, podle popisu v průvodci, kratší ferratku na vrchol Piz da Lec 2 908 m, ve skupině Sella, s převýšením asi 240 m. Autem jedeme asi dvacet kilometrů přes Passo Pordoi, Arabbu a Passo di Campolongo k chatě Boé. Slunce začíná připalovat. Nejprve po kamenité cestě, potom po sjezdovce, docházíme k sedačkové lanovce a tou k horní stanici Vallon, ve výšce 2 553 m. Od lanovky jdeme pohodlnou cestou asi deset minut k nástupu. Samotná, velmi exponovaná ferrata, nás překvapila svojí obtížností s dlouhými, kolmými až převislými žebříky a krásnými výhledy na okolní masivy včetně Marmolady. Postupujeme poměrně pomalu. Je tu dost lidí všech věkových skupin a ne všem to jde rychle. Některé se podaří předejít, jiné už ne. Nikam nespěcháme, je krásně. V půl druhé odpoledne jsme všichni na vrcholu a dáváme si trochu dobrot. Po nezbytném vrcholovém fotu se loučíme, se slzami v očích, s bratry Popry a Ivošem. Dole, na silnici, na ně čeká Míra, který dneska na vrchol nešel. Kluci jedou domů už teď. My ostatní až zítra ráno. Scházíme lehčím terénem, asi hodinu, k lanovce. Ostatní se někde courají a tak s La Perlou sjíždíme k dolní stanici, kde si kupujeme pivo a jdeme si sednout na terasu na slunce. Čekáme na zbytek party a sledujeme starty a přistávání padáků. Ve čtvrt na čtyři jsou tady všichni. Slunce pálí jak ďas a pivo příjemně chladí. Kameraman Jarda pobíhá zběsile po louce a hledá s mravenčí pílí správnou expozici pro své záběry leteckých nadšenců. Metodik Robert na ně rozvážně zaměřuje nataženou paží svůj mobil. Cvak a je to tam. Děláme ještě pár fotek a pomalu sestupujeme po sjezdovce k chatě Boé. Cestou se Markéta nechá několikrát vyfotit u jedné farmy s hezkým oslíkem. Prý aby nebyla pořád na fotkách s Marcelem, se mnou nebo s nějakým jiným volem. Prostě perla tahle Perla. Vracíme se do Canazei a stavíme na chvilku v Arabbě, abychom nakoupili nějaké drobnosti pro své milované doma. Po večeři posedíme chvilku u červeného italského vína a probíráme zážitky z uplynulých dní. Hodnotíme tento zájezd jako vynikající. Počasí supr,organizace výborná a parta bezvadná. Před púlnocí jsme všichni v pelechu.

Středa 9.9.2009 Poslední snídaně. Platíme ubytování a stravu, nakládáme bágly a loučíme se s panem domácím, který nám podezřele dlouho mává na cestu. Cesta zpátky probíhá plynule a klidně. Všichni, občas i Marcel za volantem, většinou spí. Ježek se několikrát probudí a ptá se, jestli už jsme ve Švýcarsku. „Za chvilku tam budem“ odpovídá od volantu Marcel a Ježek spokojeně opět usíná.

Poděkování: Marcelovi a Jumperovi za klidnou a bezpečnou jízdu. Ježkovi, Karlovi a Roubasovi za organizaci. Rudovi za dobrou náladu. Jardovi za dokumentaci a nám ostatním za to, že jsme tos nimi vydrželi.   (Ferry )

 

Via Ferrata  (video)

 
Copyright © 2007 - 2020 • HK Jizera • všechna práva vyhrazena | Webdesign: JWDesign