Někdy v květnu před prázdninami padlo rozhodnutí podívat se zase do Rakouska, na další oblasti s ferratami. Tato země plná zelených luk a nádherných hor nabízí pro všechny věkové kategorie turistiku, lezení i splutí řek, a tak Karlos přišel s nápadem zajet do Wildalpen. Tato malá obec ve Štýrsku leží v nádherném údolí řeky Salzy, pro vodáky ráj. Obklopena pohořím Hochschwab a střediskem zimních sportů Hochkar nabízí i pro turisty bezva podívanou. My jsme však sledovali počasí, které bylo velmi proměnlivé a měli jsme v plánu ferraty a splutí řeky na raftech ke konci týdne.
Vyrazili jsme tedy auty, já s Jardou, Mirka s Pavlem a Ilja s Hankou již v pátek 1.7. směr Český Krumlov. Tam byla první zastávka a také naše oblíbené pivko. Původně byla v plánu i ferrata Havranka na Havraní skále.
Je přímo naproti pivovaru na pravém břehu řeky Vltavy, má jednu zvláštnost, a to lanový most dlouhý 27 m. Celá středně obtížná trasa měří 110 m a dá se v pohodě vylézt za půl hodiny. Ovšem zradilo nás počasí, průtrž mračen už v Budějovicích, tak zbylo jen to pivo. Těšili jsme se. Za tmy dojeli i Karlos s Evkou, takže jsme byli komplet parta.
Ráno za slunce jsme vyrazili směr Johnsbach k Alpin parku na první ferratu Geo Steig –Sillberreith. Zaparkovali jsme přímo u tunelu a řeky. Tato 490 m dlouhá zajištěná cesta s 330 m převýšením obtížnosti C je plná nádherných výhledů do údolí. Slunce hřálo, my jsme vytrvale stoupali vzhůru a asi po 3 hodinách dosáhli vrcholového kříže. Focení, výhledy a pomalý sestup zpět do vesničky. Na konci túry nás čekalo pivečko a polévka. Směrem k autům jsme se těšili na spaní u řeky, ale kde se vzal tu se vzal rakouský ochranář a zahnal nás všechny do nedalekého kempu, pod pohrůžkou vydatné pokuty. Neriskovali jsme a za tmy, již umytí v řece, jsme zakempovali v nedalekém eurokempu Forstgarten. Moc milý a útulný prostor pro vodáky a horolezce.
Po snídani jsme pokračovali do Fischerau, kde mělo být naše útočiště pro případ deště. Slunečná neděle vybízela k turistice, tak jsme po dohodě se všemi vyrazili na pěší výlet na Haindlkarhüte a dále do sedla Gsengscharte 1240 m.V pozadí se tyčily vrcholy Hochtoru, 2369 m vysoké hory. Jarda měl v plánu ji zdolat, ale počasí vůbec nebylo jisté, tak jsme dali lehčí variantu. Slunce pálilo do zad a cestou zpět jsme byli rádi za příjemné ochlazení v Salze.
Další den po dešti bylo jasno, malý pěší výlet do Wildalpen a zpět. Protáhli jsme svaly a poobědovali v místní hospůdce.
Déšť pokračoval i následující den, takže bylo jasno. Výlet k vodopádům Wasserlochklamm v obci Palfau slibuje nádhernou stezku po dřevěných schodech 900 m dlouhou s 5 vodopády a převýšením asi 320 m. Stezka se klikatí soutěskou a nabízí úžasné pohledy do údolí. Na vrcholu stezka končí vyhlídkou. Bylo tam jak v džungli, teplo a hodně vlhko. Ovšem pohled na řeku byl úchvatný. Po návratu zpět jsme zkoukli počasí, opět deštivo a celkem nejisto, takže se termín splutí řeky Salzy posunul asi o tři dny.
Den před splutím jsme se vydali na prohlídku střediska Hochkar. Serpentinami jsme dorazili na parkoviště, kluci se rozhodli, že půjdou další ferratu Heli-Kraft a my ostatní jsme pomalu stoupali pěšinkami k vrcholu Hochkaru (1808 m). Oblíbená ferrata obtížnosti C, asi 280 m dlouhá se vzdušnými lanovými mosty, žebříkem a houpavou kládou, je místy strmá a vzdušná, ale dobře zajištěná. Kluci si libovali a my také. Na vrcholu v místní chatě jsme dali opět pivko, polévku a něco sladkého na závěr. Na vyhlídkové plošině skywalk jsme se všichni kochali panoramaty a dramatickými mraky. Cestou do kempu jsme se těšili na Salzu.
Po opětovném nočním dešti bylo jasno a nebylo co odkládat. Zapůjčené věci na raft, oblečení a sváču do lodi jsme měli díky skvělé Tomášově přípravě včas a brzy ráno jsme mohli vyrazit do Wildalpenu. Nalodění proběhlo bez potíží, a tak jízda na raftu, pro mne úplně poprvé, byla opravdovým zážitkem. Skupina se rozdělila na dvě vyrovnané poloviny, vzadu s kormidelníkem a jízda mohla začít. Řeka byla čistá, dech beroucí peřeje jsme míjeli spolehlivě, jen občas se mi zdálo, že na raftu platí jiná pravidla než na lodi. Ve chvíli, kdy byl před námi balvan, logicky bych se mu vyhnula. Ale Tomáš nás schválně naváděl, abychom všichni zažili to mokro v neoprenech a na zádech. Studilo to hodně, ale hlavně, že byla legrace. Vše dopadlo skvěle a když jsme v Palfau odnášeli raft na místo zpět, bylo všem nějak smutno, že už je konec. Tomáš byl nadšený a my taky. Hned druhý den, po vydatném nočním dešti, byla řeka hnědá a vůbec ne přívětivá.
A protože se zájezd nachýlil nějak rychle ke svému konci, poslední večírek se za doprovodu kytar a zpěvu všech přítomných rozléhal do blízkého okolí tak moc, že jsme ani nepostřehli, že už je skoro ráno. Po snídani a rozloučení jsme putovali směr Šumava na Antýgl, abychom ještě pomalinku vstřebali poslední zážitky z cest. Evka s Karlosem zůstali a my navečer dorazili do kempu. Druhý den jsme podnikli malý pěší výlet na Tříjezerní slať a přes Modravu zpátky, abychom se pak všichni rozloučili a zase každý po svých namířil cestu k domovu. Byl to krásný týden a děkuji všem kamarádům za skvělé chvíle na výletech i u kytary. Tak zase někdy příště.