Po různých peripetiích a změnách se nás tentokrát vydalo na ferraty do Rakouska pouze sedm. Protože nevyjel ani osvědčený autobus Jumper, musíme si vystačit se dvěma osobáky. První posádka ve složení Raďas, Robert a já vyjíždí z Jablonce ve čtvrtek ve 14 hod. Druhá část, kterou tvoří Míra Hanžl, Štefi Pištora, Petr Popr a Sláva Brož, jede později asi v 17 hod.

Kromě ucpané Prahy, proběhla cesta pro obě posádky v pohodě. Večer se všichni setkáváme v oblíbeném penzionu Schober v Obertraunu, kde se nás ujímá hezké moravské děvče z Brna. (Jmenuje se Iva, je svobodná a chce ženicha). Ubytování máme zajištěné v jiném penzionu asi o kilometr dál a sem budeme chodit na snídaně a večeře. Dáváme si pár piv, sledujeme vývoj počasí na příští dny na internetu a jdeme se ubytovat. Dostáváme pokoje Dachstein 1 a Dachstein 2.

Pátek 9.9.2011

Ráno je zataženo a mírně prší. Víme, že se má odpoledne počasí zlepšit a tak se hned po snídani jdeme projít po Obertraunu a k lanovce na Kripenstein a Gjaidalm. Vracíme se a domlouváme si sraz na 14,00 před penzionem. Chceme odpoledne vylézt feratu Echerwand Klettersteig, která je přímo v Hallstattu vedle lanovky do solných dolů. Z parkoviště jdeme po pravé straně lanovky asi 200m, odbočujeme do leva pod lanovku a lesem pod nástup. Vytahujeme z batohů sedáky, brzdy, přilby a rukavice. Raďas se prohlašuje vůdcem skupiny. Prý, když tady není Ježek a nemáme šéfa, tak musí být šéfem on, protože s Ježkem dělá v práci. Zní to logicky a tak mu to schvalujeme. Radek je evidentně potěšen naší důvěrou a jako první vyráží po kolmém asi 10m žebříku k vrcholu. Ještě nejsem připraven a tak se rozhoduji nespěchat a chci jít jako čistič až vzadu. Ostatní postupně začínají lézt za Radkem a náhle je pod žebříkem jeden batoh navíc. To se to šéfuje, když mu ostatní musí nosit bágl. Nový šéf to schytal ze všech stran. Radek dělá, že se chce jako vrátit, ale Rob se smiloval a první úsek přelezl se dvěma batohy na zádech. Ferrata je poměrně lehká a krátká, v pohodě na dvě hodinky. Má pár převislých pasáží kde je nutné trochu zabrat a tak přichází poprvé ke slovu pověstný Roubíčkův ferratový chvat. Překvapí také převislý 5m žebřík. Leze se ale vnitřkem, takže je to v pohodě. Jsme na vrcholu ferraty, lesem docházíme k hotelu a na terase si dáváme pár piv. Vracíme se do penzionu a jdeme na večeři. Náš Dachstein1 jde brzo spát. Dachstein 2 sleduje v televizi tenis a baští u toho whisky a špek.

Sobota 10.9.2011

Je krásné ráno. Vycházející slunko ozařuje vrcholky okolních hor a vytváří barevné přehody do mlhou zahalených údolí. Rychle balíme věci potřebné k lezení na Seewand. Už jsme skoro všichni tuhle dlouhou ferratu lezli a víme co nás čeká. Házím do báglu všechno jako obvykle a raději něco navíc a když mám v ruce lano, tak se rozmýšlím, zda ho brát či ne. Už takhle je ten kletr těžkej a ta cesta pod nástup, to je záhul. Dávám lano stranou a jdu si udělat do kuchyňky nějakou baštu s sebou na ferratu. Balím jídlo a pití a zase mám před očima to lano. “Ach jo, tak pojď taky“ a dávám ho do narvaného báglu. Cesta pod nástup nám trvá 40 minut a v 9 hodin jsme již všichni napáskováni v cestě. Neleze se moc dobře. Cesta je ve stínu a po minulých deštivých dnech je hodně mokrá a blátivá. Boty se smekají a ruce v kožených rukavicích smekají na zablácených chytech i mokrém laně. Při přecvakávání přicházejí na řadu Roubíčkovy chvaty a někdy i dvouchvaty. Nicméně postupujeme celkem rychle. Jdeme v pořadí Raďas, já, Petr, kousek za námi Sláva a Štefi, potom Robert a na konci Míra, na kterého se tlačí další parta lezců. Kolem poledne máme za sebou polovinu ferraty. Zdá se, že poklidnou atmosféru, přerušovanou jen cvakáním karabin a spouští fotoaparátů, nemůže nic pokazit. Náhle zazní údolím srdceryvný výkřik. Co to bylo? Zůstávame stát a díváme se po sobě. Tohle nebylo obvyklé hulákání lezců, kteří si chtějí na vzdálenost něco sdělit. Tohle byl výkřik hrůzy. „Pád, pád“, ozývá se náhle se zdola. „Kdo spadl“? voláme dolů. „Jeden od vás“ zní nežádoucí odpověď. Předáváme si telegraficky zprávy nahoru dolu, neboť jsme poměrně daleko od sebe a ještě přes několik skalních stupňů.

PŘEPIS KOMUNIKACE

„Kdo spadl?" „Spadl ten poslední od vás." (Teď víme, že je to Míra)

„Co s ním je?" „Je polámanej, spadl hlavou dolů a je v bezvědomí.“

„Je živej?" „Jo, je, ale má polámané obě ruce.“

„Máme zavolat vrtulník?“ „Ne, nevolejte, má zlomenou jen jednu ruku.“

„Ať tam počká, jdeme k němu dolů.“ „Nemusíte dolů, má naražený loket.“

„Může s tím sem dolézt?“ „Může, už za váma leze.“

„Dobrá, čekáme na něj.“

KONEC TELEGRAFU

Uff, to jsme si oddechli. Už jsme to viděli bledě. Asi po 15 minutách k nám Míra, podporován Štefim a Robertem, dolezl. Je mírně otřesený, trochu odřený, unavený a naražený loket dost bolí. Domlouváme další postup a najednou se hodí to nechtěné lano. Je to jen třicítka, osmička ale pro tenhle účel jako stvořené. Navazujeme Míru. Jdu vpředu a hlásím Radkovi vhodná místa na dobírání. Raďas jistí Míru shora, Petr jde těsně za ním a na těžších místech mu pomáhá ze spoda. Vzadu ještě vše jistí Sláva, Štefi a Robert. Zdá se že jsme zvolili dobrou taktiku. Cesta odsejpá a ve dvě odpoledne jsme na vrcholu. Shazujeme bágly. Nálada je teď už výborná, podporovaná krásným slunečným počasím a sykotem otvíraných plechovek. Radek vytahuje lékárničku a důležitě si nasazuje chirurgické rukavice. Ochotně mu asistujeme a nakonec je Mírův loket odporně ošetřen. Je u toho spousta legrace a focení. Stres je pryč, tak se vymýšlejí blbiny. Asi za hodinu se dáváme na další cestu. Upozorníme šéfa, ať nezapomene batoh a když nám sdělí, že tady zná hezkou zkratku, chceme ho ukamenovat. Před dvěma lety jsme kvůli jeho zkratce dorazili do Obertraunu v jedenáct v noci. Na chatě pod lanovkou si dáváme jako obvykle pár piv a Míra nám všem kupuje panáka, prý za záchranu života. Fuj, kořalka to byla hrozná. Možná jsme ho tam měli nechat. Dolů jedeme lanovkou, pouze Petr a Robert jdou pěšky, po sjezdovce. Petr sportuje, Robert šetří. Po večeři platíme ubytování a stravu a domlouváme si u Ivy snídani na sedmou. D1 jde brzo spát a D2 zase kouká na tenis skrze panáky.

Neděle 11.9.2011

Když ráno v šest začne Radkův mobil vyřvávat budíček, chci mu ho vyhodit z balkónu mezi pasoucí se ovce. Moc jsem se nevyspal, všechno mě bolí a jsem najednou nějak moc starej. Rychle balíme, uklízíme pokoj a jedeme na snídani. D2 přijíždí v půl osmé. Něco po osmé vyjíždíme z Obertraunu a přes Eben a Schladming objíždíme masiv Dachsteinu do Ramsau. Je to skoro 100 km a tak se snažím dospat noční manko. Parkujeme u lanovky na Dach. Převlékáme se a hned vyrážíme na cestu pod nástup na Johana. Míra s námi dnes nejde. Víc než naražený loket ho bolí třísla od pádu do sedáku. Chce jet na Dach lanovkou a sejdeme se na horní stanici. Cesta pod Johana je pro mě utrpení. Ze začátku to ještě jde, cesta vede po vrstevnici mírně nahoru občas dolu a ve stínu. Od chaty Sudwand Hutte to ještě taky jde. Po asi dvou kilometrech se začne zvedat pod jižní stěnu a začíná pálit slunce. Dochází mi dech a mám křeče v žaludku, překyseleném ranním džusem k snídani. Radek s Petrem jsou daleko v předu. Snažím se držet krok se Slávkem a za mnou se šine jako stroj Pišta s Robem. Odpočívám stále častěji a v hlavě mám myšlenky na útěk. Potom si všimnu a později to i někteří potvrzují, že jsme na tom my vzadu všichni stejně. Slávek má myšlenky na návrat úplně stejné, jen nechce být první, kdo to řekne nahlas. Najednou jsme pod nástupem u Radka a Petra a čekáme na Roba. Chvilku odpočíváme a jdeme na věc. Ferráta Johan patří k těm náročnějším v Rakousku. Má převýšení asi 800m a je tedy o něco kratší než Seewand. Nejtěžší je vlastní nástup na ferratu. Prvních asi 10 m vede v převisu a je vysilující se jistit. Potom už je to v pohodě a dalších asi 200 m vede v lehčím terénu na velkou plošinu, od které začínají další dvě třetiny náročnějším terénem. Na začátku je mi ještě blbě, ale postupně se žaludek uklidňuje a je mi fajn. Lezu se Slávkem a před námi chrochtá blahem Raďas. V kolmém úseku, uprostřed stěny, je spousta železných trnů, po kterých jdeme jako po žebříku. Fotíme se navzájem a kocháme se nádhernými scenériemi Alp. Poslední úsek už není tak exponovaný a tak ve dvě hodiny jsme všichni na vrcholu. Samotnou ferratu hodnotíme jako jednu z nejhezčích, co jsme kdy lezli. Dáváme si pivo z vlastních zásob a upalujeme po ledovci, podél stršidelných trhlin, k lanovce. S Mírou se setkáváme až na parkovišti. Rychle se převlékáme a vyrážíme na cestu domů. Bylo to hodně náročné, 3 ferraty ve třech dnech a z toho dvě z nejtěžších v Rakousku, ale bylo to krásné. Díky vám všem kdo jste tam byli. Myslím, že jsme měli výbornou partu a o to jde i v poslední řadě.

 

 
Copyright © 2007 - 2020 • HK Jizera • všechna práva vyhrazena | Webdesign: JWDesign