Druhý den ve středu  3.9. byl vedením výpravy naplánován výstup na východní vrchol Marmolady "Punta Serauta" ve výšce 2 962 m, ferratou Eterna-Brigata Cadore. Ráno na snídani dorazil zbytek expedice, již jmenovaní bratři Popři a Pištora.  Dvěma auty jsme se přesunuli do sedla Passo di Fedaia. Tady jsme počkali na Rudu a Marcela, kteří jedno auto odvezli o údolí vedle, kde měl být cíl naší dnešní cesty. Ferrata Eterna-BC je považována za poměrně těžkou. V dolní části vede po táhlých, hladkých plotnách a na několika místech chybí jištění. Ve vyšších partiích se narovnává a vede kolmou stěnou s dlouhými traversy na ostrý vrcholový hřeben. Sestup s hřebene pokračuje trhlinou po zohýbaných ocelových trnech a stezkou k lanovce na Punta Serauta. Po návratu do penzionu zjišťuje Jarda, že má na patě obrovský puchýř a taky krvavé mozoly na levé ruce. Tou pravou fotil a filmoval. Na večeři jdeme do stejné pizzerie jako včera a jsme tam jen do té doby, než přichází Ruda a oznamuje nám, že našel super hospodu, která mu připomíná jeho oblíbené pivní brlohy v rodném Jablonci. Jsme již po večeři a tak někteří slabší jedinci odcházejí spát a zdravé jádro následuje Rudu do jeho supr podniku. Tady nás vítá hned u vchodu personál, který tvoří dva barmani a jeden kuchař. Je vidět, že Ruda nelhal a je tady také jako doma. Dáváme si s Marcelem na rozjezd tuplované pivo a potom ještě jedno. Ostatní začínají opatrně vínem. Po hodině je hospoda naše a Ruda vesele panáčkuje s oběma barmany střídavě Rum a Teqilu. Vrcholem večera je Rudova exhibice při výrobě a pečení jeho první pizzy. Ukecal kuchaře a ten mu nechal volné pole působnosti. Těsto nejdříve protéká Rudovi mezi prsty, poté co přidal mouky a začal točit, má ho na hlavě a nakonec v hroudě padá k zemi. To těsto. Kuchař je v pohodě, uplácá z toho placku a nechává Rudu ať si dosadí ingredience. Nejdřív tam dá feferonky, potom v druhé vrstvě feferonky a navrch pro změnu feferonky. Pak to šoupli do trouby a dali nám to sníst. Dobrotka! Vzpomínal jsem na ní ještě ráno na WC. Tím ještě nočníček nekončil a než jsme šli spát, proběhlo ještě pár zajímavých scének a výstupů.

Ve čtvrtek 4.9. jsme zde třetí den a máme naplánován výstup na 3 152 m vysoký Piz Boe. Po náročném výstupu ze sedla Passo Pordoi okolo památníku německým letcům z 1.svět.války, který připomíná obří dort, se dostáváme pod nástup na jednu z nejtěžších ferrat v této oblasti Dolomit. Po cestě stačíme ještě fotit sviště. Ferrata začíná trochu těžším převislým nástupem a pokračuje dlouhou kolmou stěnou. Někteří borci trochu váhají, zda naskočit do rozjetého vlaku či nikoli, ale po chvilce přemlouvání nastupujeme všichni svorně do stěny. Trochu legrace si užíváme v úzkém komíně ze kterého se blbě leze ven a který Markéta krásně zašpuntovala. Po komíně následuje už jen samé kolmé lezení okořeněné lanovým mostem a nádhernými výhledy na okolní vrcholy. Konečně jsme na vrcholu. Trochu víc tady fouká a tak následuje rychlý sestup po náhorní plošině kolem chaty Rifugio Forcela Pordoi a lanovkou zpět do Passo Pordoi. Večer, po krátkém posezení v teď již naší oblíbené hospůdce jsme strávili v obrovském stanu, kde zdejší směsice národností a jazyků slaví konec staré a začátek nové sezóny.  Hraje tady kapela, pivo a víno teče proudem, Tyroláci se kymácejí ze strany na stranu a celé to trvá 4 dny. Večer ve stanu proběhl v klidu a tak po návratu do penzionu svolávám na pokoj malou skupinu nespavců, k lehké oslavě mých narozenin. Sotva jsme stačili zlikvidovat pár piv, láhev Tulamorky a několik rumů, už na nás ťuká pan domácí ať jdeme spát.  Stěžovali si němci od vedle. Asi je štvalo, že jsme je nepozvali taky. Tak jsme tedy šli spát.

Je ráno, pátek 5.9. Prší a my chtěli dnes na hlavní vrchol Marmošky. Už vidím, že to dopadne jako minulý rok, kdy jsme se Marmolady museli kvůli počasí vzdát. Na snídani se rozhodujeme, že to stejně zkusíme a vyjedeme pod Marmoladu k přehradě u Passo Fedaia. Po snídani balíme zimní doplňky. Jarda má už puchýře na obou nohách a krvavé mozoly i na druhé ruce. Půjčuje si moje nůžky a pak si odstřihává přebytečnou kůži kolem otlaků. Potom se asi hodinu oblepuje, polepuje, balí, fáčuje a možná i sádruje, jen aby trochu zmírnil bolest a mohl vyrazit k vysněnému vrcholu. Moc mu to nezávidím. Puchýře nemám žádné, koleno díky ortéze zatím drží a i když mě trochu pobolívá kotník, jsem celkem v pořádku. Po deváté hodině, poté co se Jarda musel ještě oholit, vyrážíme k přehradě a hodinu sedíme v autě a čekáme zda přestane pršet. Přestalo a tak po jednom nastupujeme do košů lanovky a necháváme se vyvézt na chatu Pian dei Fiacconi pod ledovcem. Znovu začíná pršet a tak máme další nucenou přestávku u Piana. Nevím, zda má ten název chaty spojitost s pijanem nebo s pianinem,  ale v poledne přestává pršet a tak chceme dojít aspoň k ledovci, vyzkoušet si mačky. Za chvíli jsme na ledovci, obouváme mačky a začínáme stoupat výš a výš. Asi ve 13.30 jsme v polovině ledovce a padá rozhodnutí o pokus dobýt vrchol Marmolady normální cestou, místo původně plánované ferraty. Začíná závod s časem a zrádnými trhlinami v ledovci, které jsou ukryty pod sněhovým příkrovem. Metodik a teoretický poradce Robert řeší v běhu problémy s padajícími mačkami svých soudruhů ve zbrani. Na konci ledovce je poslední velká trhlina. Vede přes ní krátký žebřík ke kterému sestupuje proti nám horský vůdce se dvěma klienty. Klienti jsou navázáni na lano a vůdce je zajištěn nad nimi a jistí je. Postupují velice pomalu. Je vidět že mají strach a vůdce toho má už taky dost. Bojíme se velkého zdržení, a tak začínáme přelézat přes žebřík na jejich stranu. Vůdce z toho dostává amok a řve na nás nepublikovatelné italské lichotky. Když to jeho řvaní trvá už dost dlouho naštve se zase Jarda. "Drž už hubu" řve teď zase na oplátku na vůdce. Docela to zabralo a když vůdce míjí Roubase, ptá se ho odkud jsme. "My jsme Turci" říká hrdě Roubas a pokračuje v lezení. Nad ledovcem vede cesta skalnatým kolmým kuloárem, který je zajištěn ocelovým lanem. Nad kuloárem je už jen táhlý mírný hřeben kterým se dostáváme na nejvyšší vrchol Marmolady. Cíl je splněn. Punta Penia ve výšce 3 344 m. Jako zázrakem vychází na chvilku slunce a tak rychle fotíme co se dá. Moc se nezdržujeme a pádíme stejnou cestou zpátky. U chaty Pian se nezdržujeme a hned také naskakujeme do košů. Frčíme lanovkou dolů a v 16,30 jsme v hospůdce u přehrady. Cesta na vrchol a zpět za 4 hodiny. Docela dobrý výkon. Večer byla oslava opět ve stanu a tentokrát to stálo za to. Inu někdo vdolky, někdo zase třeba víno.

Sobota 6.9.08. Poslední den lezení. Jarda ráno váhá, má li vyrazit do hor nebo do bazénu. Už si vypůjčil od Roubase i elegantní vodní čepičku. Těším se, že si vybere bazén a já se k němu ze solidarity přidám . Opět zklamal a rozhodl se trpět. Čeká nás těžká ferrata Brigada Tridentina v oblasti Sella. Slušná je alespoň v tom, že je k ní lehký přístup a sice strmý, ale zajištěný a ne moc dlouhý sestup.  Jedeme asi 15 km přes sedlo Passo Gardena a kousek pod sedlem necháváme na parkovišti auto. Z parkoviště vede cesta po úbočí,  pod stěnami na kterých jsou vidět nýty a smyčky. Než nastoupíme do vlastní ferraty musíme překonat kolmý, asi 80 m vysoký, zajištěný skalnatý práh. Už z dálky je vidět že ferrata je plně obsazena. Máme smůlu, že před námi je nějaká školní třída a strašně se vleče. Jsme nadržený na lezení a teď tady trčíme v řadě. Konečně přichází lehčí úsek a tak se vycvakáváme z jištění a upalujeme kolem zírající mládeže vzhůru před ně. Tohle se nám podaří ještě několikrát a najednou jsme na ferratě sami a ostatní jsou daleko vzadu. Teď si v klidu vychutnáváme lezení i okolní krásy. Ferrata pokračuje dlouhým kolmým žebříkem a končí lávkou zavěšenou nad obrovskou propastí. Jsme u chaty Cavazza al Pisciadu, pomalu docházejí i poslední z naší party a dáváme si nezbytné pivo vítězů a polévku. Zajištěný strmý sestup do doliny byl jen hezkou tečkou za původně špatně začínajícím dnem.  Po večeři jsme se rozloučili s personálem v naší hospůdce pověstnou skleničkou grapy. Jen lehce jsme nahlédli do bouřícího stanu a šli jsme vzorně spát.

Neděle 7.9. jedeme domů. Cesta proběhla opět v klidu a pohodě. Jedna cesta trvala zhruba 10 hod. Vzdálenost do Canazei asi 830km. Celkem jsme najezdili 1 908 km. Poděkování patří především Marcelovi, který nás se svými pomocníky Petrem a Zdeňkem bezpečně převezl tam i zpět a nebál se nám dát v plén i svého Jumpera. Dál bych chtěl poděkovat za všechny i Zdeňkovi, který šířil optimismus a víru, že vše se v dobré obrátí. Společně s Rudou se staral o zábavu a pohodu pro nás ostatní. Markétě, že to s námi vydržela. Jardovi za to, že to vydržel  těch pár dní na pokoji se mnou a neutíkal ode mně jako Marcel od Radka. Ostatním za to, že byli taky fajn a že se zúčastnili. Takže za rok zase s CK JEŽEK TOUR.