Po loňských Julských Alpách jsme se letos vydali do Dolomit. Ve stejném složení Lenka, Léňa a já jsme si brousili zuby na nějaké lehčí ferátky, aby si Léňa, vyzbrojená fungl novým feratovým setem, vyzkoušela, jaké to vlastně na tom ocelovém laně je.

Předpověď na rozdíl od Česka, kde zrovna začínalo období veder, hlásila zataženo, přeháňky a déšť. No jo, říkáme si, hory mají svoje zvláštní klima a tak třeba bude všechno úplně jinak. V té chvíli však ještě netušíme, jak blízko jsme pravdě a tak ve čtvrtek na noc vyrážíme. V pohodě přejíždíme Brener a v pátek ráno už stavíme stan v sluncem zalitém kempu na břehu Misuriny. Odpoledne procházka kolem jezera. Horské velikány Cadini, Tre Cime, Sorapiss a Monte Cristallo máme jako na dlani. Prostě nádhera.

Druhý den ráno, obloha vymetená, tak vyrážíme na přechod vrcholu Paternkofel od chaty Locatelli. Míjíme kapličku a brzy stojíme v sedle Paternsattel. Pozorujeme horolezce v žluté stěně Cimy Piccoly. Po horní nábližce (sice delší, zato méně pohodlné) dosahujeme chatu a odbočujeme k "Páterovi". Dolina se halí do černých mraků, které nevěstí nic dobrého. Přesto nasazujeme čelovky a procházíme štolou až k prvním lanům. Tam už vydatně prší a všichni nad nástupem valí dolů. Valíme taky a spěcháme se schovat do chaty. Tam mezitím helikoptéra sundává postupně všechny lezce z Tre Cime. Je to tu jak o leteckém dni. Zíráme, jak nalehko se "sundaní" hoši vydali do tak vážné stěny. Po návratu do kempu vytahujeme celtu a budujeme přístřešek na vaření a sušíme věci. Další den opět pokoušíme "Pátera", ale situace se opakuje a tak alespoň obcházíme Čimy přes Col di Mezzo.

O den později už necháváme "Pátera" v klidu a vyrážíme na Monte Piano - horu slz, prohlédnout si hřbitov Dolomit. Pozůstatky války tu jsou vidět na každém kroku. Pomníky, mohyly, zákopy, to vše připomíná urputné boje v letech 1915 - 1917. Po návratu do kempu výjimečně neprší, zato v noci přichází bouřka a vydatný liják. Jezero před stanem vypouštíme narychlo vykopanou strouhou.

Další den je opět hezky a tak se přesouváme pod Monte Cristallo. Lanovkou vyjíždíme k chatě Rif. Lorenzi a nastupujeme do feraty Ivano Dibony, která vede přes 27m lávku na vrchol Cristallino d´Ampezzo (3006m). Po 200m začíná pršet a tak se vracíme do krátké štoly, neboť se zdá, že bouřka sedí přímo nad masívem. Asi po hodině přestává a tak přecházíme vzdušnou lávku a stoupáme na hřeben. Skála rychle schne a dokonce vychází slunce. V závěru překonáváme strmý výšvih a jsme na vrcholu. Obzor se opět vybarvuje do tmavé fialové a tak se moc nezdržujeme a valíme zpátky. Na konci dlouhého hřebene nás opět dohání bouřka, tentokrát je přímo nad námi. Blesky pročesávají oblohu. Na hřebeni jsme jim vydáni napospas a tak se snažíme dosáhnout štolu 200m nad chatou. Těsně před lávkou dostávám ránu od lan, kterých se držím a začínám brát situaci vážně. Přebíháme lávku a mizíme ve štole. Teprve tam si oddechneme, ale vzápětí začínají padat kroupy a pokrývají skalní police a římsy silnou vrstvou. Asi po  půl hodině se bouřka začíná vzdalovat, ale kroupy nepřestávají. Čekáme ještě asi 10 minut a pak opouštíme úkryt a cvakáme se do lan, která vedou do sedla. Připadáme si jak v palbě projektilů, ale pud sebezáchovy je silnější. Chata v sedle je přeplněná neboť lanovka "nepremáva". Asi za hodinku se dávají "soudky" do pohybu a tak na nic nečekáme a jedeme dolů. V kempu známá rutina. Vztyčit přístřešek, uvařit, naplnit žaludky a dát vše sušit.

Déšť v noci ani nevnímáme a druhý den se probouzíme opět do slunečného rána. Na doporučení našich sousedů z Mladé Boleslavi se přesouváme pod skupinu Fanes a dáváme ferátku hlubokým kaňonem kolem nádherného vodopádu. Léňa už cvaká karabiny jako starej mazák a tak si v pohodě vychutnáváme divoké partie přístupné jen díky nataženým ocelovým lanům.

Další den vyrážíme od chaty Auronzo směrem ke skupině Cadini. Po vzdušných policích zajištěných lanem a mokrém komíně s žebříkem dosahujeme dolinku mezi bizardními skalními vrcholy. Po lanech překonáváme skalní výšvih končící přímo u chaty Fonda Savio. Husté černé mraky opět zahalují okolní vršky a prší. Padáme do chaty kde s partou moraváků zapějeme pár moravských lidovek a když se počasí umoudřuje loučíme se a sestupujeme do údolí.

Ráno obloha bez mráčku, máme poslední den a tak se rozhodujeme dát poslední pokus na "Pátera". V dlouhé štole táhne jak v komíně, ale na konci nás vítá sluníčko. Léňa se cvaká do lana a trochu bojuje na prvním výšvihu, pak ale vše zvládá a tak pokračujeme ke skalnatému pilířku. Cvak, cvak, najít dobrý stup, přitáhnout za lano. Pilíř mizí pod námi, ještě rozbitý zářez a poslední přítah. Jsme v sedle pod vrcholem a slunce bodá do očí. Je to nádhera. Přecházíme na druhou stranu a scházíme rozbitým kotlem ke skalní lávce. Na jejím konci již opět vidíme Čimy. Těsně za sedýlkem točím další záběr, ale vzápětí rána jako z děla, přímo nad námi pročísl blesk oblohu. Leknutím vypínám kameru a přicházím o nejdramatičtější záběr svého života. Až teď zjišťujeme, že celá obloha za Páterem je černá jak bota. Fičíme dolů, ještě závěrečná štola místy po čtyřech a už za silného deště scházíme do sedla Paternsattel. Do kempu dorážíme silně promočení a bouřky v noci pokračují téměř až do rána. Dolomity se s námi rozloučily opravdu důstojně. Ráno balíme a odjíždíme do Benátek za kulturou a památkami. Pak ještě dva dny u Lago di Garda a hurá domů. Šílenou bouřku a liják na Breneru už bereme jako něco samozřejmého. Dolomity nám ukázaly i svou odvrácenou tvář, ale i tak byly nádherné a naše zážitky překonaly očekávání. Určitě se do nich zase někdy vrátíme!

 
Copyright © 2007 - 2024 • HK Jizera • všechna práva vyhrazena | Webdesign: JWDesign