Horolezectví a láska k horám nás některé přivedly k droze, zvané horské kolo neboli MTB. Na začátku devadesátých let jsme pořídili první ocelové oře jiného vzezření, než byla naše oblíbená Favoritka a začali jsme překonávat první velká převýšení, vrcholy a nástrahy terénu.
Díky spojení s dopravou k našim oblíbeným skalám se závislost prohlubovala. A u některých z nás až do té míry, že jsme začali jezdit maratonské závody. A tak se stalo, že některé maratony mají někteří členové našeho oddílu již takřka jako povinnost.
Jedním z maratónů je také Malevil cup, který se koná v nádherné krajině Lužických hor. A letos to opravdu vyšlo. V sobotu po ránu se pomalu scházejí účastníci na Ranči Malevil, aby se po přesunu do Jablonného postavili na startovní čáru. V 8.30 tak stojí v Jablonném na náměstí spolu s dalšími maratonci Jarda Klápště, Pavlik Soukup a já. Vzduchem poletují tradiční hlášky, jak je na tom jeden každý z nás špatně.
No a je to tady! Mažoretky ustupují a pětiset hlavý dav se dává do pohybu. Je jasné, že teď už jede každý za své a výmluvy nepomůžou. Následuje šestihodinové šlapání, drncání, vyjíždění, sjíždění, tlačení a konzumace čehosi, co by normální člověk nepozřel ani před smrtí hladem. Čím déle jedeš, tím víc to bolí. Nohy, záda, ruce, prdel ............. prostě všechno. Člověk dělá co může, ale stejně ví, že když se objeví sebevětší rival, už nepřidá. Na občerstvovačkách nás povzbuzují a občerstvují naše milé protějšky, kterým jsme vděčni za to, že se trmácejí 40 km "kolmo", místo aby užívali sluníčka a na ranči konzumovali všelijaké dobroty (DĚKUJEME). Po 100 km je konec. Polibek v cíli, úleva, pivko, guláš, hodnocení. Pořadí není důležité, zůstává radost z vyčerpání, zvládnutí veškerých nástrah ve sjezdech a z toho, že jsme ve zdraví dojeli. Tak brzy zase ahoj v pedálech MTB. (Tafi)
PS: Projížďku krajinou v okolí Petrovic, Oybina, Hvozdu a Luže vřele doporučuji. Lze spojit s příjemným lezením v nepřelidněných lokalitách.